Čvochtůvka z hor
Propotažena husitskými chodbami
až do sedření, až k uzoufání
usoužena k omrzení pravidly slunovratu
a návratu měsíce z horní úvratě
a vynášením popele u dolní „převrať mě“
a povinností tance v popíchaných prstech,
hopsavých kročejí ve zkrvavených krojích,
provlečena mlhou hrdosti a chudoby tkalců
krze podhůří až do nížiny,
prý, aby ostatní viděli,
prý do Prahy a ke vzdělání…
Vyfoukaná až k pozádušní,
brzy nemladá a daleko ke středněvěku,
teď odevzdaná jen a jen jednomu jedinému VeleBohu,
vstávaje lehaje výhradně s Jeho všemi falusními podobami
a k vrcholu rozkoše a blaženosti pozvolna
vynášena rychlou zdviží
Démona jobskript…
Kudlančí kníže kříží mysl a noha přes nohu,
vlky plky, večeře, poloha ta či ona, děkuju…
A ráno krásný obličejík a bolavá hlava,
postupuji pomalu, asi na to nejdu dobře
/dost možná, že jsem kráva/, pěstuju v sobě neostudu,
je to tak vlastně normální, ve špeluňce 1+1 lezeme po čtyřech,
lehká snídaně, masáž zad, dobýváme svět,
lichotky šéfa – duševní kurděje,
služebka, prémie, blamáž…Prasečí hlava, kaviár, orgasmus z plejbeku,
Jaro, léto, podzim, zima, všechno se to páří,
všechno to hnije,
je tu co chcem, ale vlastně ne tak úplně,
no tak, usměj se, nymfičko, vždyť po modrým brejku je pátek,
Teprve nebo Konečně…Upaluj domů…
a do vany a na maminčiny řízky…ve vaně je teplo,
menu není za litr a taky ne z kližky…
Babička taky zdrhla a chodila za vinárníkem na taneček
do Mánesa, když jsi byla malá, voněla levným mýdlem
a před spaním ti dělala křížky, no tak se usměj čvochtůvko předkožná,
Jsi přeci doma…Nejsem já úplně blbá?
Co tady, bez sněhu, se sněhem, co tady…
kolem jen vlhko a nasládlý smrad, jak dýchá zem,
co tady…Ne v pět odpoledne, ale už v jednu
pojedu do světa a raději až tam promyslím, jak
to tady vlastně miluju….padá se vzhůru, letí se ke dnu.
|