 Janele z Liků (Občasný) - 12.1.2007 > Ano, i malá Janele, postupně odkládá tyto polohy, jednak je to jako sebezaklínání do kruhu...Trpím maniodepresivním syndromem, takže když jsme nemohla ani vstát z postele, namísto toho, abych si poslechla Sluneční orchestr či nějakou divočinu ve stylu Gogol Bordelo, vložila jsem si do uší Burzum, Shape of despair, tam jsem se cítila stejně bezpečně, ztotožněna se sebou samotnou...Cítila jsem se naplněna tím mrzutým chladem, zvuky, které bolí a nepohladí, právě ta potřeba bolesti, která rozpláče, ještě více zraní, potřeba člověka stíhaného věčno usamoto ua odcizením, který od dětství od lidí dostává bolest, od rodiny, zázemí, nezná mateřský cit, pohlazení, pak mu i tato hudba a filozofie Nietzscheho, Klímy... přijde mateřská, z jeho světa...Zakazuji si ji, protože si to nemohu dovolit, při mých psychických atacích, které jsem se rozhodla neléčit pomocí farmak, ale vlastní vůlí a pílí, bojem se sebou samou...Snažím se na sebe být hodná, usmát se na sebe a druhé,né se jen sobecky uzavřít do sebe... čtu si pohádky, jsem dětinské dítě, zranitelné, které navzdory tomu, že bylo nuceno tvrdě dospět, si uchovává vše čisté uvnitř...Pořád se převaluji jako slina na jazyku mezi tou smuténkou a divokou liščí kuličkou, rozcuchanou, která si hraje divadlo ponožkama uvázanýma na kotnících...Rozhodla jsem se vrátit mezi lidi, po letech, co jsem se schovávala v rohu svého pokoje...
| |
