|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Bylo horké letní ráno. Vzduch byl vyprahlý a dráždivý, plný prachu a špíny zapomenutých čtvrtí velkoměsta. Mayer, Vito a pár chlapců ze sousedství šli pomalu hlučící ulicí. Zatímco Vitorio před sebou soustředěně kopal prázdnou krabičku od zápalek, Mayer zůstával vzadu a nepřítomně sledoval ten neskutečný svět vysoko nad sebou. Nedíval se do nebe, sledoval všechny ty nové domy, které stoupaly z oblak prachu stále výš a výš. Poslouchal všechen ten ruch, sledoval muže přecházející nezajištěni po ocelové kostře tak bezstarostně jako skáče on po hraně chodníku. Mhouřil oči proti slunci. Do očí mu padl nános omítky z jednoho z vysokých pater. Nakrčil nos a rychle se ohnal po obličeji.
,,Mayere, dělej!", zahalekal na něj jeden z chlapců. Pohlédl na něj a dal se do běhu. Slyšel, jak mu pod nohama praská štěrk rozsypaný po cestě. Přesně tak to jistě praská, když bohatý král rukama vjíždí do svých truhel s poklady.
,,Jsou s tebou jenom potíže.", zašklebil se na něj vytáhlý Ital. Ač mu řekl právě tohle, Mayer byl na vrcholu blaha. Bylo dnes to první, co mu řekl, když nepočítal letmý pozdrav, vlastně jen švihácké kývnutí hlavy, které se tudíž ani počítat nedalo. Vito byl ze všech nejstarší. Mohlo mu být patnáct nebo dokonce šestnáct! Takové jedenáctileté štěně jako byl Mayer mohlo být rádo, že se s ním vůbec tahá. Když o tom tak přemýšlel, nevěděl jestli se s ním vůbec Vito tahá. Byl to sice první koho tu poznal, kdo se ho zastal, kdo mu něco dal, přesto mu však ani jednou nedal najevo, že by byl jeho přítelem. Nešel se koupat s nimi, šel se jen koupat ve stejnou dobu jako oni. Vždycky hrál sám za sebe a Mayer ani netužil, zda ho má vůbec rád. Každopádně bylo pro všechny lepší, že šel Vito s nimi. Byl to jistě ten největší sekáč, o kterém kdy kdo slyšel. Mayer si stále dokola v hlavě přehrával, jak tehdy praštil toho zrzavého kluka v zadní uličce za řeznictvím, když ho obral v kostkách. To byla rána, až to zapraskalo! Myslel tehdy, že mu musel jistě zlomit nos nebo nějakou kost v hlavě. Stál v koutě, žmoulal natržený rukáv a sledoval, jak frajer v kšandách řeže do toho irčana s pichlavýma očima. Vito sice říkal, že měl s tím klukem jen nevyřízené účty a že to udělal, aby mohl převzít jeho kšeft, ale pro Mayera byl stejně hrdina. Takhle někoho praštit! Takového násilí by on nebyl nikdy schopen, ale možná právě proto toho zamlklého hrubiána tak obdivoval. A co teprve potom, když tomu zbitému klukovi vytáhl z kapsy krásný zavírací nůž a dal ho Mayerovi! Byla to první věc, kterou v Americe dostal. Ten nádherný kousek nosil ssebou nejen proto, že mu to Vito nakázal, ale hlavně jako vzpomínku na to velké vítězství.
Všichni se rozběhli směrem k přístavu. Cestu spletitými ulicemi znali a vedl je navíc známý břinkot vykládaných lodí a křik racků. Běželi ulicemi, domy sálaly svým horkým, sypkým dechem a hvízdalo to v nich, jako když starý člověk ztěžka lapá po vzduchu. Vše bylo zalité do zlatavého třpytu jakoby zředěného mlékem Běželi a pod nohama jim praskal štěrk rozsypaný po cestě...
Zastavili se teprve když dorazili k místu za betonovou zdí nořící volně se do vody. Mayer se opřel o kolena a křečovitě je sevřel. Po dlouhém běhu ho píchalo na prsou. Byl jen slabý židovský chlapec a matka říkala, že se narodil dřív než měl a bylo velké štěstí, že je tu vůbec s nimi. Vito si sundal košili, přehodil ji přes zídku a přiblížil se k vodě. Mayer hleděl kamsi k obzoru, pozoroval lodě blížící se pomalu k přístavu. Nevnímal nic, než ten zlatavý povlak halící město a uspávající šplouchání vody. Sklonil hlavu a viděl, že v ní dovádí již několik chlapců. Některé neznal, jiným neviděl do tváře. Křik, smích a zvuky vody vybuchující po doskoku odvážlivců spouštějících se z betonové zdi se v jeho hlavě mísily v podivný orchestrión. Po tváři se mu rozlil úsměv. Shodil s vyhublého hrudníku špinavou košili a popošel k vodě za Vitem. Připadal si jako docela malá kachna kolébající se do rybníka. Jeden z chlapců ponořil jiného, který když se vynořil, tak začal kuckat jako malá Ráchel, když se ji matka snažila nakrmit. Mayerovi to přišlo ohromně směšné. Rozesmál se a otočil se k chlapcům za sebou. Za ním ale nikdo nestál. Všichni zůstali jako přimražení asi deset kroků za ním. Bez jediného slova se rozpačitě dívali kamsi před sebe. Mayer na ně chvíli nechápavě zíral a pak rychle trhl hlavou zpět. Vito stál s nohama od sebe a zdviženou bradou na vrcholku zdi a díval se znechuceně pod sebe. Mayer si až teď uvědomil, že ruch ve vodě ustal. Podíval se na vlnící se ,,římské lázně" přistěhovalců. Z vody se na něj šklebila tvář, kterou znal lépe, než by si přál. Pichlavé oči se mu zabodávali až do srdce. Hrklo v něm. Netušil, co se stane. Všichni očima viseli na Vitovi. Popotáhl si kalhoty a skočil do vody. Rozskočila se jí bouře jako žádná před ní. Nad Vitem se zavřela voda. Všichni věděli, jaká je tu hloubka a že člověk musí máchat nohama jak jen to dokáže, chce-li se udržet na hladině. V Mayerovi hrklo podruhé. Ir s pichlavýma očima se pobaveně díval do míst, kam Vito dopadl. Zvědavě nakukoval do vody a čekal, až ho budou ostatní muset vytáhnout jako zmoklou krysu. Vtom náhle se Vito vynořil.
,,No jó, pán je sekáč, co!", sykl Ir zlostně. Na Vita si nic nemohl dovolit. Sám rozhodně ne. Rudl vzteky. Pak uviděl Mayera, jak se blíží ke schodům do vody.
,,Hej, ty!", zaječel. Mayer sebou škubl.
,,S tebou mluvím!" ukázal na něj prstem Ir a mával kolem sebe ve vodě druhou rukou, aby se udržel. Mayer zůstal nehnutě stát. Byl to ten zrzavý kluk, co mu tehdy v uličce za Řeznictvím chtěl namlátil. Byl to ten zrzavý kluk, co ho praštil do brady tak, až mu zalehlo v uších! Byl to ten zrzavý kluk, co ho chtěl obrat, ale neobral!!! Byl to ten zrzavý kluk, jehož nůž má pořád v kapse!
,,Koukej padat i s tou svojí chátrou! tady se koupat nebudete!", křičel na něj z vody.
,,Vraťte se odkud jste přišli!", halekal.
,,Hej, ty tu nejseš doma o nic víc než von!", vynořil se Vito z vody.
,,Pog me choin!!!!", křikl na něj zlostně Ir. Mayer zůstal stál na místě. Byl docela zticha.
,,Notak, koleduješ si vo malér. Von je tu se mnou.", hvízdl Vito.
,,A to se mám bát? Mám se bát tebe?!", vzkřikl silácky a očima rychle přepočítal ostatní chlapce ve vodě. Nikdo z nich však jeho rozhořčení nesdílel. Byl to ale hlavně ten velký kluk, který se rval, kde mohl a kterého se opravdu báli, co je odrazovalo. Bylo ticho. Přimhouřil oči, stiskl čelist a podíval se na Mayera.
,,Vaši lidi zabili Krista!!!!!!!!!", zaječel po chvíli z vody. V tom nastal v ,,lázních" ruch.
,,Go scriosa Dia thú!!!"
,,Dia scriosa thú!!"
Vše se v nich mísilo a bublalo. Byly jako kotel plný kalného vroucího lektvaru.
,,Go mbrise an diabhal do cheann! "
,,Go scriosa Dia thú!!!"
,,Go scriosa Dia thú!!!"
Mayerovi se rozklepaly ruce. Nechtěl dovolit, aby ta krysa viděla, jaký má strach. Strčil ruce rychle do kapes.
,,Go n-ithe na péisteoga do chosa!!! ", ukazoval na něj jiný kluk, kterého neznal. Otočil se na vystrašené chlapce postávající stále deset kroků za ním. Pak se zadíval na blyštící se vlny pod sebou. Občas na okamžik zachytil ve vodě roztřesený odraz své hubené postavy. Skočil do vody.
,,Dia scriosa thú!!", popadl ho jeden kluk za rameno.
,,Notak!", křikl Vito a jak rozhodil ruce, jen letmo se dotkl jednoho z vybuzených hochů. Na to dostal ránu rovnou do tváře.
Naráz se rozpoutala rvačka. Vito se bránil velké přesile rozzuřených plavců, ale na Mayera se náhle sesypali hned tři najednou. Jeden ho chytil za ramena, druhý mu stlačil hlavu pod vodu a třetí si mu sedl na ramena. Byli asi tak o tři roky starší než on a mnohem větší. Cítil, jak mu dochází vzduch. Oči ho pálily, v plicích ho bodalo, cítil, jak mu do poškrábaných a odřených míst na kůži proudí slaná voda. Byl vyděšený k smrti. A pokaždé, když již myslel, že přišla jeho poslední minuta, když věděl, že právě spotřeboval poslední zbyteček vzduchu, pokaždé když znovu a znovu utonulý umíral, jej ti chlapci rychle vytáhly z vody, jen kousek nad hladinu a jen na docela malou chvíli, aby se mohl nadechnout a znovu jej ponořili do modrozelené vody. Byl unavený. V tom k němu připlaval ten zrzavý Ir od řeznictví. Odehnal všechny ostatní chlapce a táhl ho za betonovou zeď. Mayer se mu nebránil. Naopak! Sám do něj začal bušit! Nechápal, kde se to v něm vzalo. Každá rvačka se mu vždycky hnusila a teď cítil, jak celým jeho tělem prostupuje neovladatelná touha křičet a bít! Ten vztek, který mu pulzoval ve spáncích jej nutil držet se na hladině tak dlouho jak to jen šlo a přestože viděl, že jeho slabé ruce jen těžko zraní vysokého protivníka, pral se dál. Vtom ho ten chlapec s pichlavýma očima ponořil pod vodu a rychle si mu stoupl na ramena. Byl těžký. Cítil, jak klesá stále hloub a hloub. Mayer pod vodou otevřel oči. Ocitl se uprostřed jiného světa. Vše se houpalo ve zcela jiném rytmu. Křik z pableskující hladiny k němu nedoléhal. Měl pocit, že i jeho srdce začalo bušit zcela jinak. Jako docela malé robě udivené vším tím novým kolem sledoval vláčné pohyby vlastního těla. Katedrála mořských pannen, ten kouzelný, zázračný svět byl prozářený silnými paprsky světla dopadajícího přes vodu až na dno. Od pohledu do zlatých a duhových plamenů jej pálily oči. Přitiskl hlavu k bradě. Viděl, jak se mu kolem kotníků lísají dlouhé šlahouny trávy, před očima mu proplouvala zrníčka zvířeného písku jako perleťový prach. Pak se mu obličej stáhl podivnou křečí. Náhle nafoukl tváře tak mocně, že připomínal jednoho z drobných serafínů dujících do mraků na popraskaných freskách. Zůstal jen na sekundu či dvě nepříčetně zírat před sebe. Nevěděl, jak je možné, že ještě dýchá ani jak je možné, že bere za nohu toho chlapce a stahuje ho k sobě dolů. Popadl chlapce kolem pasu. Jejich pomalý zápas připomínal spíš tanec. Svíjeli a točili se spjati jako nerozluční milenci. Propleteni do sebe, padaje v nekonečné spirále, vířili nánosy usazenin ze dna. Zlaté záblesky světla poskakovaly po jejich hladkých tělech, vzdouvaly se jako lehounké závoje zavěšené v oknech sicilského domu. Drobné úlomky mušlí poletovaly kolem jejich drobných hlav jako hejna světlušek za vlahé letní noci a gejzíry nepatrných bublinek perlily v mocných trsech, stoupaje přes chomáče jejich hebounkých vlasů k hladině. Mayer cítil, jak mu tlak vody drtí hlavu. Bolest byla stále silnější. Ten druhý chlapec musel cítit to samé. Ani jeden nepovolil. Nesnesitelné bodání v uších se změnilo v hukot.
,,Vaši lidi zabili Krista!!!!"
Strčil ruku do kapsy.
,,Vaši lidi zabili Krista!!!"
Ir se s ním pořád pral.
,,Vaši lidi zabili Krista!!!"
Protáhl chlapci ruku kolem pasu a silně ho k sobě přitáhl.
,,Vaši lidi zabili Krista!!!"
Snad si ani nevšiml blyštícího se ostří.
,,Vaši lidi zabili Krista!!!"
Snad ani nevěděl, že je to jeho vlastní nůž, co mu Mayer zabodl do břicha.
Vyděšeně a nechápavě upřel na Mayera své šedomodré oči. Sklonil hlavu k ráně a pak ji znovu zvedl. Pár chvil hleděl na Mayera, vyčítavě, tiše. Pak se mu oči stočily kamsi k nebi. Otevřel ústa, jakoby chtěl něco říct. Z pusy se mu s rachotem vyvalilo několik posledních vzduchových bublin. Mayer držel dál nůž v ráně a pozoroval jak jeho vlasy plují na stranu a pak, docela pomalu, zase na druhou. Zsinalý chlapec přitisknutý na zeď porostlou kluzkou zelenou houbou připomínal mramorovou sochu. Vytáhl nůž. Voda se začala barvit do ruda. Vše bylo ospalé a zpomalené. Ještě chvíli se ten klidný, tichý chlapec díval do tváře, ze které vyprchal život, hleděl na bezvládné tělo, ještě těžší než předtím. Pomalu jej pouštěl, až jej držel již jen za paži a pak jej pustil docela a díval se, jak pomalu klesá do hloubky pod ním. Sledoval jak jej laskají dlouhé šlahouny tmavozelené trávy a on matně záři jako petrolejová lampa svou mramorovou bledostí, ztráceje se v temnotách. Jen rudý závoj zvolna se rozplýval kolem Mayera, který necítil nic, jen to, že se již potřebuje nadechnout...
|
|
|
