Plameny

„Generále, máme popravit rukojmí?“

„Ano!“

Malý Terence zvedl ze země klacek, zamířil a sykl paf. Kocour se však ani nepohnul.

„Generále! Rukojmí se nehýbe a odmítá spolupracovat!“

„Grr, kšá, mrcho!“

Eddie zvedl kartónovou krabici a hodil jí po kocourovi. Ten si však pouze načechral fousky a protáhl se. Teprve když na něj dopadla salva dalších granátů, uráčil se zvednout. Pomalým (a dle Eddieho i provokativním) krokem došel k pobořené zídce, vyšplhal se na ní a jal se vyhřívat na sluníčku.

„Nemá to cenu,“ odplivl si znechuceně Eddie a naštvaně se rozhlédl, aby našel něco, co by po kocourovi mohl hodit.

Zahrádka byla pro chlapce ideálním útočištěm, dokonalou tajnou skrýší. Ze tří stran ji obklopovaly nízké cihlové zdi, jimiž prorostly kořeny asi deseti planých bezů; spáry mezi cihlami okupovala šedivá síť břečťanových lián. Matka je však často varovala, aby si tu dávali pozor, a dobře věděla proč. Ze země totiž trčela spousta rezavých drátů a trávník byl jako pocukrovaný skleněnými střepy. V rozích se válely hromady odpadků, na jedné z nich Eddie dokonce kdysi našel injekční stříkačku. Ihned tenkrát věděli, jak ji využít. Eddie se stříkačkou představoval Zlého feťáka a pronásledoval Terence. Když ho dostihl, role si vyměnili - a takto se bavili celé odpoledne. Před maminkou o svých hrách vždycky raději pomlčeli, neboť nehodlali riskovat, že jim zakáže chodit ven.

Eddie přimhouřil víčka, potěžkal kámen, který před chvílí zvedl ze země, a zamířil na kocoura. Zvíře zpozorovalo jeho nepřátelský výraz, naježilo srst a raději uteklo.   

„Mrchožroute! Krysožroute!“ volal za kocourem Terence a házel za ním drobné úlomky cihel.

Eddie však mezitím vychladl a poklepal bratrovi na rameno. „Pojď už. Nech ho být,“ řekl, „půjdeme domů. Je už docela pozdě…“

Terence přikývl, když vtom se z oblohy ozval děsivý rachot. Chlapci pozvedli hlavy. Vysoko nad nimi, těsně pod mraky, přelétala letka stíhaček.

Vyrazili na cestu. Ulice byly prázdné, lidé poslední dobou moc ven nevycházeli, pokud neměli důvod. Dům chlapců nebyl daleko, došli k němu asi za pět minut. Otevřeli dveře a dostali vynadáno. Za to, že přišli pozdě a že mají špinavé kalhoty.

Večeře dnes byla skromná - stejně jako včera, předevčírem a kterýkoliv večer před tím. Od doby, co otec odešel bojovat, mohli být rádi, když měli co do úst. Tentokrát konkrétně hrst čočky a pár seschlých žampionů ze špinavého záhonku za domem.

Dojedli. Mlčky na sebe hleděli a neměli si co říct. Venku duněla letadla překračující rychlost zvuku. Seděli a zírali na prázdné talíře.

„Kdy se vrátí táta?“ zeptal se po chvíli Terence, ale odpovědi se nedočkal.

Stal se z toho již takový malý rituál. Terry se posté zeptal na tu samou otázku a maminka mu na ni posté neodpověděla. Místo toho sebrala ze stolu nádobí a odnesla ho do kuchyňského koutu. Tam talíře omyla, ale jen lehce, neboť poslední dobou se muselo vodou šetřit. Pak se vrátila zpátky do pokoje a řekla Eddiemu a Terencovi, ať už jdou spát. Popřáli si navzájem dobrou noc, objali se a pak se ozvala rána. Terence cosi odhodilo do strany a na okamžik byl v bezvědomí. Za chvilku se sice probral, ale nepoznával to tam. Jedna zeď docela chyběla – proměnila se v obrovské okno hledící na ulici. Letmo zahlédl houfy lidí vybíhající ze svých domů. Zvedl se a rozhlédl se. Z očí se mu vyřinuly slzy. Tam, kde stával stůl, se válely neforemné trosky. Žádná židle, žádná skříň. Náhle si uvědomil, jak měl ten pitomý nábytek svým způsobem rád a jak se mu po něm bude stýskat. Ale to nejhorší teprve přišlo - nikde nebyly ani stopy po mamince.

„Terenci! Terenci!“

Kdosi ho volal.

„E-Eddie? J-jsi to ty?“ zakoktal chlapec a otočil se. Stál před ním jeho bratr a držel se za poraněnou nohu. „Co se stalo, Eddie?“

„Nevím, hlavně že jsme v pořádku. Asi přišlo zase bombardování. Viděl jsem výbuch. A něco mě srazilo k zemi…“ I jemu po tváři stékaly slzy. „Kde je máma?“

Terence pokrčil sklíčeně rameny. Podepřel svého kulhajícího sourozence, společně došli k obří díře ve zdi a pohlédli na ulici. Hrůza! Jelo tudy auto s těžkým kulometem a ten střílel po všem okolo. A lidé, kteří vybíhali ze svých domů, křičeli. A kulomet střílel. Chlapci spatřili obrovskou hlaveň. Temnou, bezednou…

„Eddie! Skloň se!“ vzkřikl Terence přikrčil se.

„Uh,“ zasténal Eddie a spadl na zem, jako kdyby mu někdo podkopl nohy, „bolí mě… nějak… břicho…“

„Neboj se,“ konejšil bratra Terence, „i já jsem jako v ohni. Asi mám – možná – trochu horečku nebo co, ale bude to dobrý!“

Pak se ozvaly sirény. Jejich naléhavý křik rozechvěl každičký kousek Terencova těla, takže se za chvíli třásl jako zmoklé štěně. Zacpal si uši, neboť mu je kvílivý zvuk drásal. Ale sotva tak učinil, rozezněly se sirény o to hlasitěji.

Náhle mu pod nohama proběhla myš. Terence jí nevěnoval pozornost, ale ona promluvila:

„Ahoj, Terry!“

Měla hlas jako máma.

„Mami… co se ti stalo? Ty, ty vypadáš jako krysa!“ vykřikl chlapec. Měl pocit, že svět před jeho očima se rozpouští.

„Krysa?! Krysa! Ó né – potkan, potkan!“

„Není to jedno?“

„Ó potkan, bídný prašivý potkan, pletoucí se pod nohama, škemrající o kousek sýra… ale co! Stejně tak všichni jednoho krásného dne dopadnou! Ach, ten nekonečný strach z kocoura!“

Potkan se začal bláznivě chechtat. „Krysožroute! Chachá! Mrchožroute!“ zajíkal se hlodavec smíchy.

Terence na pár vteřin zavřel oči a když je otevřel, potkan byl tentam. V uších mu zněla tichá ozvěna jeho chechotu. Viděl příšerně rozmazaně, jako ve snách. Blouznil. S vypětím sil chytil za ruku bratra a dopotáceli se spolu k díře ve zdi. Pohlédli ven a spatřili, jak město zachvacují plameny…