|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
Nehody nebo náhody?
Autor: Tina (Občasný) - publikováno 6.1.2002 (12:22:46)
|
|  |
Minulý týden jsem četla článek o jedné paní, která při pletení upustila na zem jehlici, a protože dobře neviděla, vypíchla s ní oko. Článek byl dost emocionálně napsaný a nabádal všechny, aby přestali být lehkomyslní a dávali pozor na svou bezpečnost. Mně to jako svědomitého čtenáře oslovilo a začala jsem si klást otázky. Jsem dostatečně pozorná na sebe a své okolí? Nezanedbávám něco, čím bych si mohla přivodit nehodu? Druhý den mě při čištění zubů v koupelně napadlo, co by se stalo, kdyby mi mou neopatrností vyklouzl zubní kartáček z ruky a spadl na zem. Mohla bych po něm uklouznout, nebo při neopatrném zacházení by se mi mohl zapříčit v krku a já jej mohla polknout. Při té představě mi přeběhl mráz po zádech. Cestou mezi koupelnou a kuchyní mně napadlo, co kdyby se domovníkův neočkovaný pes najednou naštval a kousnul mě do nohy? Také venku na ulici bych mohla potkat podezřelou osobu, která by se mě mohla pokusit oloupit nebo snad zabít. Článek měl rozhodně pravdu a nikdo z nás nepřemýšlí nad tím, jak velká nebezpečí číhají na každého z nás v běžném životě.
Následující ráno jsem kartáček na zuby uchopila pevněji a začala nový den. Do práce jsem raději jela taxíkem, co kdyby se někdo nebezpečný o cosi pokusil. V práci jsem změnila stůl a celou dobu sledovala pravítka sekretářky, se kterými si celou pracovní dobu nebezpečně pohrávala. Večer jsem se vrátila domů vyčerpaná, ale spokojená. Při takové opatrnosti je jen malá pravděpodobnost, že by se mi mohlo něco stát. Po pár dnech svědomitého dodržování pravidel jsem ulehla do postele a zavřela spokojeně oči. Náhle jsem uslyšela kapat v koupelně vodu. Bosa jsem vstala a šla se tam podívat. Dveře byly otevřené a ze stropu tekly proudy vody. Rychle jsem se oblékla do županu a vyšla po schodech k sousedovi. Otevřel mi ospalý, unavený muž s pastou na pyžamu. “Co si přejete?” Zeptal se mě chraplavým hlasem, podle kterého bylo jasně poznat, co asi dělal minulou noc. “Vytápíte mi koupelnu.” “To bych se divil, vždyť jsou dvě hodiny ráno.” Rychle jsem mu nohou zabránila v tom, aby zavřel dveře. “Buďte tak laskav a jděte se podívat.” Muž se za chvíli vrátil s rozpačitým výrazem: “Nechal jsem puštěnou pračku, hned to napravím.” Šly na mě při pohledu na to neschopné individuum mrákoty a uznala jsem, že nejlepší by bylo se ho na to zeptat ráno. Vrátila jsem se do bytu a utíkala do koupelny, spoušť byla obrovská. Všude na zemi voda. Rychle jsem popadla kbelík a začala vylévat vodu z místnosti. Když jsem vycházela z koupelny, že vyleji vodu do záchodové mísy, uklouzla jsem a upadla na zem. Moje noha byla dost necitelná, pokoušela jsem se vstát a nakonec se mi to podařilo jen s velkými těžkostmi. Zdálo se, že je to vážné.
Když jsem se nastávající odpoledne vracela z nemocnice, přemýšlela jsem o tom, jak se moje přípravy na to, aby se mi nic nestalo, zhroutily jako domek z karet. Stačilo jen, aby soused Hanásek, který byl po opici, zapomněl dát šňůru od pračky do vany. Ten den jsem s radostí uvítala pomoc podezřelého muže s bradkou při cestě přes přechod. Moje zlomená noha kvůli sousedovi je v podstatě o tom samém, co se děje v dnešních dnech v naší politice. Politici mohou dělat cokoli, aby ochránili lidi před katastrofou v naší nejmenované jaderné elektrárně, ale bude stačit jen jeden neopatrný člověk, aby se vše zhroutilo.
|
|
|
