Prolog: Budu trochu polopatistický, neboť někteří uživatelé totemu nejsou schopní rozlišovat některé nuance: tento text je nutné brát jako pošťouchnutí a legraci. Nejedná se o „literaturu“, Ztratilo, faktu. Nýbrž o volné asociační nápady. Nejedná se tedy ani o autobigrafické zážitky, Ztratilo.  Jedná se tedy, doufám, že mírnou, tedy zdravou, provokaci. Pokud se někoho dotkne, je to asi jako by se jej dotkla humorná, nikoliv zle míněná, fantaskní karikatura. Bylo mi u toho psaní dobře, vypil jsem čtyři deci červeného vína... takže s budoucími kritiky souhlasím, že jsem byl svým způsobem na drogách :) Jestli to někoho nebaví, tak to chápu, mě také spoustu věcí nebaví, nechť tento můj příspěvek   přeskočí.

Své alter ego tímto zdravím, a doufám, že máme před sebou toho hodně si povyprávět.

P.S. Těm kteří dosud nechápou a zajímalo by je, jak to je: Tento text je můj, tedy Opíječe tchýní. Je tedy uložen mezi ostatní mé příspěvky a mé reakce pod jinými díly jiných autorů. Sám nevlastním/ nemám žádný jiný nick krom jednoho jediného, toho svého. Ani  poznámka, která není napsána z mého nicku – z mého přesného nicku či jako čtenářova poznámka s jménem Opíječ tchýní (jako čtenář se můžete nazvat jakkoliv), Ztratilo,  není moje, nýbrž někoho jiného. :)

Opíječ tchýní

Jonáš byl zcela a po právu dotčen. Ještě několik dlouhých minut poté, co za jeho zachmuřenými zády zapadly prosklené dveře paneláku, nedokázal ovládnout své paže, které ve vzduchu vykreslovaly jakési oblé tvary a nechtěly se smířit s tím, že duše dostala zase jednou na frak. Aby se uklidnil, šáhl do kapsy a nahmatal hebkou klíčenku ve tvaru srnčí nožky, dárek od Egila, vyndal ji z kabátu a v podzimním slunci ji potěžkával z ruky do ruky. Trochu se zastyděl sám před sebou, když se mu při pohledu na slámově zabarvenou srst pařátku vybavil Mariin klín, rychle tu představu zavrhl a dál si prohlížel místy ošoupanou kůži: už je to tak dávno! A přesto, jako by to bylo včera! Když ji dostal, měl před maturitou. Tenkrát nedokázal pochopit, proč magistra Svobodová, která oktavány učila češtinu, na ten dávný osudný den reagovala tak afektovaně. Vždyť byli oba na stejné lodi jako ti nádherní velrybáři Kvíkvegh a Izmael, akorát že jejich láskou nebylo dobrodružství moře ale literatury, té nejvyšší literatury – poezie. Přišel tenkrát za ní domů se svou první sbírkou napsanou stylově na stroji a ona se na něj usmála, vzala štos do rukou a prý „to víte, že mně to moc zajímá a ráda si to přečtu“. Tu noc tenkrát neusnul. Za týden četl své básně na stupínku před celou třídou. Když za ní přišel podruhé, ještě než zazvonil, uslyšel za dveřmi křik. A ona tenkrát byla uplakaná a takovým jemným madoniným hlasem, jako by ani nevyslovovala, ale slova se přímo přenášela z jejích myšlenek do Jonášovy hlavy, mu navrhla setkání ve vinárně u Konipáska. Byla moc milá a zcela nadšená jeho básněmi a navrhla mu, že by mohli v hodinkách poezie pokračovat a on by je uvedl nějakými svými texty. Pak onemocněla a když ji za dva týdny potkal náhodně před obecním úřadem, tak už mezi nimi ono kouzlo dobrodružství pominulo. Na Jonášovo připomenutí poetických dýchánků se zachovala, jako by se mezi nimi nic nestalo: „Já Vám chtěla dodat sebevědomí, ale nechci mít za sebou pejska, který za mnou běží i na záchod!“ A odběhla pryč! Přitom to byla úplná náhoda, že se potkali. Vždyť on za ní nikde neběžel! To bylo poprvé, kdy se jeho paže vymrštily do vzduchu a začaly vykreslovat ty vzdušné tvary, zatímco jeho mysl trpěla všemi dostupnými prostředky. Češtinu začal učit Baslar, jakýsi arogantní tyran z Prahy. Posuďte sami. Začal dávat dosud dobrým, ne-li vynikajícím, studentům daleko horší známky a pořád opakoval, když se někdo ohradil, že měl dostat místo trojky jedničku, že tady není ve školce, aby dával dětem razítka, když se hezky usmějí. Blbec. A že kromě Seiferta existuje také Beckett. A že on tady není navíc od toho, aby všichni dostali z češtiny jedničku ale aby dokázali, jako vzdělaní a skoro dospělí lidé nahlížet věci z mnoha úhlů. Přitom už v té době, před dvěma roky, mi bylo osmnáct let a pět měsíců! Zavolal jsem Ztratile, která maturovala o rok dříve, ještě u naší magistry Svobodové, a sešli se u Konipáska. U konipáska! Jen jsem tam tenkrát vešel, ještě jsem ucítil vůni naší „Květinky“, jak jsme Svobodové říkali. Ztratila je hodná holka, trochu roztěkaná, ale fajn. Roztomile si furt pletla moje jméno a místo Jonáše mě nazývala Jošue. Nevím proč, ale líbilo se mi to. Své básně, jako kovboj laso a wincestrovku, nosím pořád sebou, ten zvyk mě neopustil dodnes, tak jsem jí dal přečíst ty nejlepší – které se „Květince“ tolik líbily -  a ona mě pozvala na čtení poezie do Prahy a tam jsem potkal Egila  a ten samý den dostal památnou nožičku. Egil – to byly básně a jak je četl! – na mě pohlédl svým prověřujícím démonickým pohledem „ty jsi taky básník?“ a já prostě vstal (ač věděl, že zdaleka  nejsem tak dobrý) a přečetl poprvé a nahlas svůj arzenál. A pak Egil vstal a dal mi klíčenku ve tvaru srnčí nožičky. Stačí vám to?

Z maturity jsem u toho blbce Baslara dostal dvojku, ale měl jsem dostat jedničku. To už je jedno. Pravda se ukázala a mě vzali na Pražskou filozofickou fakultu na katedru Bohemistiky! Květinko, to je satisfakce!

Začal jsem publikovat na internetu své básně s velkým úspěchem. Spoustu lidí mě začalo uznávat a měl jsem dobré výsledky. Také jsem milé povahy a vždycky jsem se snažil těm méně talentovaným, než jsem já, trochu pomoct a podpořit je, jako Květinka. A Egil... Ten je nyní mým nejlepším přítelem! Teď, dokonce víc než s Květinkou, mám pocit, že spolu brázdíme ta nezměrná moře poezie a jako odvážní harpunáři lovíme verše jako Bílou velrybu! Pak se ale na internet vetřel nějakej Opíječ tchýní a začal moji poezii napadat. Zasednul si na mě. Všichni, kteří mají moje verše rádi, i Egil, ten druh ve všem vždy po ruce, ta esence pravého přátelství, všichni se postavili na mou stranu. Jako tenkrát, když přišel Baslar a studenti se postavili, že takové známky nám nemůže dávat! Ale je ještě spravedlnost! Jeden z mých kamarádů si založil nick velmi podobný jeho jménu a šlape už Opíječovi na paty. Ať se taky zapotí, chytráček. Co si vlastně myslí, že je. Na internetu je sotva pár měsíců a ani ještě nepochopil, jak to tady chodí. Kdo umí a kdo ne! Všichni mi dávají za pravdu! Jen Marie, tu kterou miluji. Když jsem jí řekl o Opíječovi, tak si všechno přečetla (teda já jsem taky romantik, kurva! – poz. autora) a řekla, že je to nějaký týpek, který už neloví velryby  a moc nesní, ale občas se zabaví internetem a nechce nikoho vychvalovat, prý „jako Květinka“ nebo „ten tvůj Egil a jeho parta“ ale spíš sám pro sebe i pro jiné říká pěkně od plic, co si myslí. Protože se domnívá, že je to správný a nechce jiným a tedy ani sobě nic nalhávat.

Vůbec to nepochopila. Chtěl jsem se s ní pak na usmířenou pomilovat, ale ona se zachovala strašně divně. Že prý jsem na ní ještě moc mladý, nevím ještě, co je kamarádské poplácávání po rameni a skutečná realita. Prý se té realitě vyhýbám a měl bych si aspoň přečíst toho Becketta. Jako bych ho už nečetl! A ona za mnou zabouchla dveře a řekla: „Až  budeš zralejší, tak to pochopíš.“

A paže začaly malovat. Ale, ač jsem instinktivně věděl, že dívky dozrávají o něco dříve, řekl si, že Ztratila je přece také holka a musí o tom hodně vědět...

Jonáš dokreslil obláčky před sebou, paže klesly k tělu a prokřehlé prsty uložily klíčenku do kapsy a vylovily místo velryby mobil a zavolaly Egila ke Konipásku, který se zeptal jestli také přijde Ztratila. A Jonášovy prsty vyťukaly další číslo a přitom v jeho mozku prolétly dvě myšlenky: Zasranej Opíječ a následně - Marie to pochopí, až budu magistrem, to bude satisfakce!