Všechno mě bolí, svět mě ničí, jsem sám, okamžik lásky se vrátil jak poslušný bumerang. Točí se nade mnou, má sílu zůstat, vytrvat, štěstí přináší mé smutné duši. Proč mé srdce trpí, vždyť na lásku myslí, ztracenou, trapně nalezenou...
Myšlenka, pouhá ztracená šance, uvnitř mě ji nechce, nechce se trápit něčím, co nechápe, zloba, kterou necítí...
Chce ji, má duše ji potřebuje, chce ji vlastnit, uvěznit...
Na chvilku pozná naplněný pocit štěstí, slova utopí se v lásce, myšlenky uvězní se v kráse...
Už nechci snít, bát se sám sebe, života, jednou tu jsem.
Začínám žít, i když jsem slepý.
Začínám dýchat, svobodně myslet, i když se topím...
Nezachrání mě, někde se ztratí má neviditelná dokonalost...
Ztratí se pro ni, mé srdce najde zvuk její duše, zvuk sirény, jenž ho obklopuje...
Má mysl stane se mým snem, má duše najde den...
|
