Bůh s kartáčkem na zuby

Přišel jsem večer domů a v křesle u krbu seděl Bůh. Jen tak tam seděl, četl Camuse a přátelsky se usmíval.  Nezeptal jsem se ho kdo je, páč to je jedna z těch věcí, kterou prostě víte. Přisedl jsem si k němu. Vypadal celkem sympaticky. „Ehm, dobrý den“ pravím. Usmál se, vstal a mlčky odcházel. Teprve když byl ke mně zcela otočen zády, tiše pronesl „jdu si vyčistit zuby“. Sice vím, že člověk nemá přistupovat k lidem s předsudky a vlastním očekáváním jejich chování, ale stejně, čekal jsem , že když někdy v životě uslyším slovo boží, bude to, bude to, no prostě bude to něco bezmezně moudrého. Ale co, život tu přeci není od toho, aby fungoval podle našich očekávání. Krátce jsem tedy pokrčil rameny a pravil „Koupelna je tam vzadu, druhé dveře napravo“. Chvíli jsem rozjímal nad způsoby vhodného chování vůči Všemohoucímu, ale nikam to nevedlo.

Pak jsem se také vydal směrem ke koupelně. Stál tam před zrcadlem u umyvadla, kouknul na mě a pronesl „já vím“. „ Cože?....“ pronesl jsem konsternovaně. „Ehm promiňte, chtěl jsem říci prosím“, dodal jsem po chvíli, když nepřicházela žádná odpověď. „Vím, kde máš koupelnu“, odvětil Bůh s nic neříkajícím výrazem ve tváři. „Och.., ale jistě, samozřejmě, víte…., obvykle se nesetkávám s Vševědoucím“. Nastalo ticho, dlouhé ticho. „Nechcete kartáček, zeptal jsem se?“ Hlasitě se rozesmál, byl to hluboký upřímný smích. Smál se snad celou věčnost. „Skutečně si myslíš, že ke své existenci potřebuji zubní kartáček?“ pronesl ironicky. Než jsem stihnul odpovědět, uvědomil jsem si, že koukám na Boha s kartáčkem v puse a pěnou od zubní pasty všude okolo ní. Docela dlouho jsem na něj civěl, pak mi došlo, že by to mohl pokládat za nezdvořilé, a tak jsem odešel do kuchyně se slovy „uvařím zatím čaj“. V hlavě se mi cestou zhmotnila myšlenka: 2 kostky cukru a kapku citronu. Praktická schopnost tahle telepatie, to se musí nechat.

Přišel do kuchyně. Nabídl jsem mu čaj a on mlčky přijal. Chtěl jsem navázat konverzaci, ale vždy mě gestem umlčel. A tak jsme v naprosté tichosti pili čaj, seděli u krbu a mlčeli. Pak se zvedl, podal mi ruku a pravil „měj se fajn, měl bych už jít“. Odešel.

Doufal jsem, že se ještě někdy staví na šálek čaje, ale už nikdy nepřišel. Byl jsem přesvědčen, že ho určitě uvidím až zemřu. Ale abych byl upřímný, od té doby, co jsem po smrti, se zatím nezastavil.