| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Už si ani nepamatuji, jak jsem se na této podivné přednášce v ještě podivnější společnosti objevil, ale to není nejhlavnější pro tento příběh. Důležitá je přednáška samotná a osoba, která ji vedla. Přišel na vyvýšené pódium a v očích měl pohled šílence. Již to mně mělo varovat, před delším pobytem v této místnosti, ale nemohl jsem odolat, cena vstupenky na tuto akci, mi říkala, abych zůstal.
„Byl začátek léta, nebo možná spíš konec jara.“ Spustil ten podivný mužík a výraz v jeho očích se změnil. Nyní byl zasněný. „Každopádně bylo krásně. Zářilo slunce a jeho paprsky žádostivě olizovaly milenecký pár na stráni u lesíka. Je to už dlouho, nebo chcete-li, od té doby již uplynulo mnoho vody a přešlo mnoho zim, podzimů, jar a lét. Je to tak dlouho, že si to nikdo z nás již nemůže pamatovat, ani, kdyby měl dobrou, ba dokonce výbornou paměť. Je to tak dlouho, že i nejstarší strom v onom lese to už dávno zapomněl.“ Napadlo mně, že ten člověk je blázen a chtěl jsem odejít, ale ve chvíli, kdy jsem vstával, šlehl po mně nenávistným pohledem. „V té době nebyly žádné přípravky, prostředky, nálezy, vynálezy proti nechtěnému početí, takže každý pohlavní styk měl za následek zvětšení počtu lidí na této planetě a úměrně tomu snížení objemu dýchaného vzduchu na jednoho člověka.“ Pokračoval s obrovskou vervou, snad se mně snažil zabavit. „Je to velmi zvláštní, protože vezmete-li v úvahu, že průměrný dvacetiletý pár má pohlavní styk čtyřikrát do týdne, vynásobíte-li to číslem padesátdva, což je počet týdnů v roce, dojdete k číslu dvěstěosm. Takže jeden milenecký pár přivede za rok na svět dvěstěosm potomků. Těm, kteří máte mou teorii za nesprávnou, mylnou nebo dokonce lživou, těm bych chtěl připomenout tehdejší podmínky. Tedy žádný smog v ovzduší, pohlavní či jiné choroby, žádné zákony, které by omezovaly člověka. Doufám, že jsem přesvědčil i ty největší skeptiky, a že každý již došel k tomu, že mláďátka tehdy musela na svět přicházet mnohem rychleji.“ Pomoc, řekl jsem si pro sebe, ale ne dost tiše pro toho na pódiu. Podíval se na mně tak, že jsem měl co dělat, abych neomdlel. „Pokud se tedy na chvíli zamyslíte, zjistíte, že když lidé přicházeli na svět takto rychle, nemohli se sem nikdy vejít. To musí nutně vyústit v otázku, co se s těmi lidmi stalo, kam se poděli? Nebojte, tato otázka nezůstane nezodpovězena dlouho, nebo alespoň ne tak dlouho, abyste si mysleli, že nebude zodpovězena nikdy. Chcete to opravdu vědět, nebo se bojíte?“ Na jeho tváři se opět změnily rysy a oči se leskly krví. Teprve teď jsem si všiml, jak je starý a napadlo mně, že dobu o které mluví pamatuje. „Prosím všechny ty, kteří se nyní třesou strachy z pravdy, a svému spolusedícímu říkají, že se ochladilo, prosím je, aby opustili přednáškový sál, nejsou ještě připraveni na odpověď na otázku takto ožehavou a pro lidstvo a jeho pokrok tak důležitou.“ V tu chvíli se několik méně odvážných jedinců zvedlo, ale jeho pohled je usadil. „Vidím, že nikdo neodešel. Jsem rád a doufám, že zde zůstali skutečně jen ti nejsilnější. Nerad bych, aby někdo nepřipravený slyšel má další slova. Vězte tedy, že odpověď na otázku je: ‚Nevím.’ Ano, já opravdu nevím. Jsem si jist, že zjištění, že ani člověk mého formátu, člověk natolik inteligentní, člověk takových schopností, dovedností, člověk natolik duševně i fyzicky vyspělý neví, ve vás muselo nutně vyvolat pocity hrůzy, strachu, nekontrolovatelné paniky a bezradnosti, a že někteří z vás následky toho ponesou celý svůj další život. Omlouvám se, ale opravdu je to tak. Opravdu to nevím, a co víc, nezajímá mě to. A popravdě řečeno, vás ano?
Poté, s úsměvem na rtech a za hrobového ticha všech zúčastněných opustil přednáškový sál a mně při pohledu na nechápající tváře přihlížejících napadlo, že to byly dobře investované peníze.
