Sedím v mechu na břehu rybníka (?), nohu zaklíněnou v dvojkmínku mladé břízy a koukám
na měnící se reliéf hladiny...
Je den prvního jarního úplňku, „Škaredá středa“, a tak se navzdory sluníčku, které mi svítí přímo
do očí, neškaredím, aby mi to nezůstalo...
Už pár dní si říkám, že bych se měla dopátrat základního zvykosloví „Pašijového týdne“...
Něco málo jsem zachytila o „Květné neděli“, ale tím mé povědomí končí...
Jsem sice v zásadním rozporu s křesťanským pojetím významu „Velikonoc“, ale to na mém upřímném
zájmu o lidové tradice (povětšině pohanské...) nic nemění.
V rozporu z toho důvodu, že naprosto odmítám vidět smysl „mise Božího syna“ v rituálu oběti
(sebeobětování jako gesta očištění všeho lidstva od hříchu...)!
Čímž nechci otvírat prostor řečnickému tématu, jen se tématicky vyznávám z nesouhlasu...
Mám to sem od domu kousek cesty – přeběhnu silnici a jsem v zahrádkách.
Je zvláštní pozorovat, jak je díky každodennímu „pinožení“ zemědělců – hobíků „příroda“ za ploty
v předstihu... Zatímco podél cesty nesměle prorůstá první letošní tráva a sem tam se jako sluneční terč
rozzáří kvítek podbělu, za oky drátěného pletiva to barvami a zelení jen hraje...
Ale stůj za plotem a koukej se na kytky.., je to tak trochu zlodějina...
Potkala jsem se s prvními motýly. Byli samé mezipřistání, jak se do nich opíral nárazový vítr...
Mít v dlani runu „Dagaz“, připomínající motýla, je prý požehnání... Inspirovala-li se starogermánská
symbolika u motýlů, pak musí být dobrým znamením i to, když je potkáváme na svých cestách...
Loňské léto jich bylo tolik, že jsem se neubránila myšlence na Zákonem danou přeměnu nadpočtu
„plus v mínus“... (A naopak.)
Třeba jako když se nad - urodí bílé hřiby...
Skoro mě děsí (v čase vhodném k bilancování), že paralely existují...
Na protějším břehu sedí rybář... Je to tak blízko, že i bez optiky můžu odezírat detaily jeho počínání...
Jsem (neprogramově) v zeleném a nehlučím, přesto mám pocit, že vlídnější je k úlovkům než
ke mně... I když (jak jinak...) mlčí...
Chci (alespoň pro dnešek) věřit tomu, že by ty lapené rybičky vracel vodě stejně samozřejmě, i kdyby
narostly do lovných délek... Vždycky když je dokonán akt osvobození, popojde kousek stranou a opláchne
si ruce... Je to čistotný rybář. Nekalí si vlastní vodu...
Za mnou sveřepě skučí cirkulárka a nenechává mě na pochybách, že město je odtud na pouhé pootočení hlavy...
Ještě (téměř kýčovitý) přelet dvou divokých kachen a chladný vítr mě zvedá z mechového polštáře...
Hladina zčeřená větrem nabídla sluníčku ke zhlédnutí tisíce zrcátek a jakoby v tu chvíli byla sama celá
ze zlatých rybích šupin...
Nemohla jsem si přát hezčí sbohemdání...
Teď se ještě cestou stavím pro nějakou dobrou pramenitou vodu, abych ji na noc svěřila působení prvního
jarního úplňku. Ráno se v ní omyju, něco upiju a už se nemusím starat o (po)mlazení
skrze účinky spleteného vrbového proutí o velikonočním pondělku :o))
* * *
|