Nevrátím se nikdy, kde kdys jsem byl
nedojdu tam, kde patinu světla život ztrácí
pod lavinou polohlasých výkřiků
a nervním pohybem těla existencí zkorodovaného

Jsem teď a tady pod polevou ticha
a pod jazykem alkaloid dluh můj splácí
vůči tmě a pomatenci jenž v ní se ztratil
oslepen mihotavým zábleskem zmrzačených citů

Možná teď už chápu kde smysl vyhas´
leč peklu jsem blíž než očí víčka tuší
už nejsem nic než hromada zbytečna a pachu
vhozená na oltář pomatené hříčky zvané svět

Možná ještě krátký pozdrav na rty vložím
tak příšerně zkroucené grimasou nadřazení
nad koloběhem jenž nechtíc jméno život nosí
a pohřben ve mně zmizel jak vůně květů které skryjí prohru mou