Ukládám do břišního prostoru vřískající stereotyp, co byl včera surově sestřelen revmatickou grupou rachomejtlí, náladově odpočítávám blížící se kroky za papírovými dveřmi, myslím na tebe, orangutánní souloži a uvažuji rytmem láskyplného kata. Co nevidím, to neuslyším- dovnitř se vkrádají hlubiny osamocení, v další řadě stěhovaví starostové či zapomenuté trhliny svědomí, vnímám kostrč zaraženou v okamžiku běsnění, s odporem se obracím ke zdi a miluji--pásy obrození.