|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
PROPAST
Jsem na okraji propasti a ztrácím rovnováhu,
mohu ustoupit o krok, ale ušetřím si snahu.
Myslela jsem, že rovina,
jen rovina mě čeká.
Ale v tom pukla pevnina
a propast pro člověka
hluboká jako smrt a vlastní samota,
mi zastoupila cestu uprostřed života.
Já hleděla jsem zmateně a poděšeně na ni.
Tak zase neznám pravdu? Zas nedržím nic v dlani?
A mám to teda pustit?
A co když...? Pane, mám?
Jak omylu se nedopustit?
Není to sebeklam?
To, co bylo v té propasti,
to bylo odpoutání.
Člověk chycený do pasti,
jenž nechtěl užít zbraní.
Jenž vlastnil pochopení,
ale počínal si zbaběle,
pro milost, zdá se, není
bolestné vraždit přátele.
Ne nic, co bych už nevěděla,
ten muž, to byl jen člověk však,
jenž našel cesty z bludišť těla,
a propast pověděla jak.
Jako by všechny věci byly nedostupné,
a nemělo to smysl na nich lpět,
a přitom byly k cestě nutné,
nemůžeš jít a nekráčet.
Odpustím Bohu, cokoliv činí,
Neboť znám Jeho lásku a dobrodiní.
Odpustím ale stejnou věc sobě?
Ne, to já nedovedu. Ne, v téhle době...
Jako by člověk dosáhl soucitu
a pak jej obětoval pro vyšší kvalitu,
jež žádá odpoutání,
a boj bez slitování.
Protože k naší radosti a úplnému štěstí,
nedošli bychom bez boje
a potřebujem bolest, údery něčích pěstí,
abychom došli pokoje.
Jenže jsme jako děti, pláčeme ukřivděně,
za pár let smějeme se. A děkujeme změně.
Je tu však stále problém, jenž propast zakrývá mi,
ten muž měl svého rádce. Je tu však někdo s námi?
Řeším to skoro věčně, jak rozhodnout se k činu,
když není žádný hlas, který by odňal vinu.
A žádná vina není, přesto se kroku bojíš
stojíš a čekáš. A čekáš tam, kde stojíš.
Není to absurdní? Lidé se denně rozhodují.
A kdo má nejmíň soucitu, vždy nejvíc z mísy ují,
a všichni oním hladem jsou nakonec si rovni,
to ten hlad způsobuje, že jsme nesvobodni.
Tak v tom je spravedlnost, že každý projev Pána,
každičký kámen, stéblo, zvíře či člověk snad,
každičká tato bytost je stejně milována,
nikdy nebude více. Víc nelze milovat.
A všechno čím jsme byli, bylo nedokonalé,
nedokonalí jsme teď a budem možná dále.
Je to jen vědomí, co má snad nějakou vlastnost,
ne to co určíme si za hřích nebo za cnost
Mezi největším kýčem a nejkrásnější malbou
tudíž není žádný rozdíl. Já žasnu nad tou šalbou.
Není nic božského. Jen božské nahlížení.
Dokonalost je v nestrannosti pozorování dění.
|
|
|