„Tak pozdrav pámbů!“ a jsem tu dobře, zdá se;
nasávám nosem pachů směs a dým,
na zemi míchám špínu z obětin
(v krvi je voda, červi se hemží v mase),
„Tak pozdrav pámbů!“, rychle sedám k svým.
Zde vespolek se scházíme každý večer,
spláchnout den hořkým, trochu zplivat svět,
v stescích se trumfnout, v nářcích předhánět,
vztek dobře pění, pot ze skrání nám teče,
zde vespolek se ničí cesty zpět.
Veselo je tu, že se až břicho chvěje,
funebrák v rohu smrká na lino,
přes den se muckal s mrtvou blondýnou,
u hajzlů číslo na Linku bez naděje,
veselo k blití, dámy prominou.
Pod stolem čuba vlastní si ocas honí,
rozumíme jí, dobře, každý z nás,
vpřed kráčí pupek, ustupuje vlas,
ten nejhezčí měl naposled ženskou vloni,
pod stolem mrtvo, na něm hodokvas.
„Tak pámbů s váma!“, loučím se s kamarády,
hostinský zvedá židle na stoly,
pokud nám zítra stará povolí,
zas přijdem cpát zášť – už teď huláká hlady,
„Tak pámbů s váma, jdu chcát do polí...“
|