Ohněm křtím svou lítost,

lítostí svou touhu.

Zrodila se v potemnělém čase,

v pravdě snahy jasného smilování.

Božího, lidského, zvířecího smilování,

hledajícího cestu mým vzrušením,

mým pocitem klesající srny;

v kolenou se lámající, sténající

a kajícné služky snu,

létající v prostoru

mezi mlčením a mlčením.

Bez upozornění

protkala mé tělo zlatými nitkami,

perlami posetým pláčem,

láskou hladovějícího dítěte;

až tak, že bolesti odcházely

oklikou s milostí.

Držely se vděčně za ruce s pocitem

svádějícího na scestí,

obtočeného hadem z uplakaných řek,

svým způsobem krásných.

Kráčely na východ, kde uhasínal poslední

plamen ztráty.