Bouřku milovala. 

Stála v parku na trávníku a nechávala déšť stékat po kůži , oči zavřené…..   

       Potkali  se v davu, zavadili o sebe ramenem. Měl zavázané oči, vypadal ztraceně… Nabídla mu ruku a pomohla  najít cestu - vděčně se usmál, poděkoval. Pak  se něco změnilo, už nebyla stejná.  Chodila  městem jako dřív, ale stále vyhlížela zpola zakrytou tvář.

       Až  jednou ….. Nečekaně se jí rozbušilo srdce,  když se zastavil vedle ní. Poznala ho ještě dřív, než otočila hlavu. Byl už bez obvazu , na očích velké, tmavé brýle. Šli pomalu  vedle sebe, on do ní zavěšen, ještě se špatně orientoval. Vnímala každé slovo, každý dotek, chvílemi měla nohy z olova, chvílemi pocit, že létá …. vysoko ….

Když se loučili, nemyslela na nic jiného, než  zda  se znovu setkají, ale nezeptala se.

Uběhlo několik dlouhých dní. Setkání bylo už jen jako na nádherný obraz, dobře schovaný.

        Ten den se vracela domů, unavená, málem do sebe narazili.  Neskrývala radostný úsměv. Oči měl už v pořádku, zkoumavě si ji prohlížel.  Začervenala se a znejistěla. Konečně se setkali !  Ale bylo to jiné.  Kráčeli ulicí vedle sebe, už  nepotřeboval její  oporu a nezavěsil se do ní. Byla šťastná, že zase vidí, ale zároveň se jí  stýskalo po důvěrném doteku, po vzájemném tichém propojení. Povídali o všem možném, vyptával se na její život. Ale  čím víc toho o sobě řekla, tím  víc cítila, že jeho to vlastně doopravdy nezajímá.

Byla doma. Stáli proti sobě. Měla pocit, že se dívá skrz ní. Slova loučení  a slibu, že se určitě sejdou…… Věděla, že už ho neuvidí. Dívala se jak jistou chůzí a bez ohlédnutí  odchází. 

……. Déšť pomalu ustával. Slunce se zlatavě prodralo okrajem buclatých, barokních mraků a nad korunami stromů bravurně vyklenulo duhový oblouk. Hřmění bylo slyšet už jen zdálky  a rozezpívali se ptáci. Cítila stékat  kapky po tváři a otevřela oči.