|
| Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
 |
|  |
Papírovou blánou okna se protrhla žulová kostka, zapíchla se mi do skráně, svět zavoněl lepkavinou krve a já se ladně svezl svojí vlastní náručí k svým vlastním nohám. Na stole zůstal ležet zápisník s nedokončenou poznámkou, byla o osudových náhodách a touze po poznání asi - - chtěl bych víc vědět a víc mít, psalo se tam, chtěl bych všechno - Všechno - vykřičník už nedopíšu.
Probral jsem se a nechal se nějakou podivnou silou vytáhnout ven do mlhy, někam před dům, do města, za město, kdo ví.
Viděl jsem tě, i ve tmě, promluvil někdo za mými zády. Byl to táta.
Ahoj, řekl jsem udiveně. Vypadal skvěle, stal se z něj za dobu, co jsem ho neviděl, statnej chlap; kdo by řek, že ještě před rokem umřel na rakovinu. Jeho smrt na něj měla viditelně pozitivní vliv.
Ty seš duch nebo co? A já - - taky? Co se stalo? A odkaď se vzala ta kostka?
Jak víš, že to byla kostka?
To netuším, nějaký vnuknutí asi, možná jen pitomá malá hra toho hovada, co tohle o nás dvou píše.
Zamyslel se. Pojď za mnou. Vylezli jsme na kopec. Podívej se támhle, ukázal prstem dolů do údolí. Co vidíš?
Město.
Představ si, že jseš ten největší a nejslavnější vojevůdce, co kdy žil. Zkus to.
Zkouším.
Víš, co mi pořád leží v hlavě? zeptal se jakoby úplně mimo.
Ne.
Předevčírem jsem tě viděl, prošel jsem dveřma do tvýho bytu a viděl jsem tě, uchecht se, jak to děláš zezadu Markétě, viděl jsem tvůj pupek vyvalenej na jejím zadku, bylo to hrozně směšný, málem jsem umřel smíchy. Rozchechtal se nad tím, asi mu to přišlo vtipný a vkusný. Tohle mi chtěl vyjevit? Poselství nadpozemské moudrosti? Tohle není můj táta, řekl jsem si, tohle je skořápka a v ní vůl. Koukal jsem na to, jak se to plácá rukama do stehen a měl jsem najednou chuť kopnout to do prdele. Tohle že s člověkem udělá smrt?
To je ono? zakroutil jsem hlavou.
Moment, moment, takhle ne, to ne, klid, vydechl a otřel si slzičky. Klid. Já jen že jsem se takhle hodně dlouho nezasmál, a to už jsem viděl spoustu věcí. Ale ten ksicht, když někomu řekneš přesně tohle, to je pokaždý stejný - mysleli ste si, že vás nikdo nevidí, co? Všichni si myslej, že je nikdo nevidí. Ale tohle ne, takovou srandu, to sem dlouho.. už dlouho.. No nic. Zkus si to představit.
Co? zamračil jsem se. Jednou jsem se při tom viděl v zrcadle a vážně je to fakticky hodně směšný, v tom měl pravdu, ale - - poselství...
Že jseš vojevůdce si představ.
Jo tohle.
Co stojí nad posledním dobytým městem, takhle. Rozkroč se, takhle.. tak to je dobře.. Vojevůdce!
Vojevůdce.
Jo. Takhle, zapři ruce do boku. Tak! Kurva, narovnej se, to, že jsem mrtvej, neznamená, že nejsem tvůj táta pořád. Nehrb se!
Krucinál!
Dobře. A teď se podívej znova. Co vidíš?
Město?
Ne, to není jen ledajaký město, je to Město!
Město.
Jo jo, zkus to znova, nahlas.
Město.
Víc!
Město! rozhodil jsem pateticky rukama.
To bylo vono! A teď si představ, žes to město právě dobyl, je tvoje. Co uděláš?
Jak co udělám?
Jseš nejslavnější vojevůdce na celý zemi, největší ze všech dobyvatelů, ze všech chlapů ten nejchlapštější, to není jen poslední město, je to už celej svět, patří ti teď všechny poklady světa, můžeš mít každou ženskou, kterou jen budeš chtít, můžeš mít všechno, město je tvoje, tohle poslední jsi dobyl a patří ti celej svět - jseš skoro bůh. Co uděláš?
Půjdu a ... Zmlk jsem a zamyslel se - napadalo mě, že jsem už dávno přemejšlel nad tím, jak to asi vypadá po smrti a jestli kolem nás choděj duchové - a že by to přece ale bylo strašný, a kolik už muselo umřít lidí, to musely bejt miliardy duchů, a kdyby tu měli všichni bejt, tak jsou tu přece jak sardinky, jeden na druhym, a podle jakejch pravidel vůbec vznikne duch.. a co zvířata? Co když...
Přemejšlej si o hovadinách pozdějc, přerušil mě, budeš mít na to věčnost.
Věčnost? Takže jsem taky mrtvej?
Nech se překvapit.
Jsem?
Jako že jsem nic neřek. Ptal jsem se, co uděláš?
Jsem mrtvej už jako nadobro?
To záleží na tvých odpovědích, šanci máš, všechno je jen na tobě.
To jeho Všechno mě lahodně zahřálo na duši, měl jsem hned lepší pocit z celýho světa, pocit, že se něco děje a že právě já jsem toho něčeho součástí, už kdysi dávno jsem měl takový sny, v dětství, že já jsem ten vyvolenej, k něčemu, čemukoliv, jistě, kdyby byl na světě jedinej člověk, spasitel, musím to bejt já, protože jen Já..
Soustřeď se, zamračil se.
Ale no jo.
Co s tím uděláš? Patří ti celej svět. Co máš TEĎ chuť udělat?
Zamyslel jsem se znova - zhluboka, sáhl jsem si postupně až na dno svý polomrtvý utrmácený dušičky.. a v ten moment to propuklo naplno - ta muška pochybnosti se změnila na obludný monstrum poznání Pravdy. Moje smrt a poseldní soud? napadlo mě. Nesmysly! Stál jsem tam a upřeně se díval do toho prázdna světa, dohlídl jsem tak daleko, jak jsem jen chtěl, bylo to Všechno moje, koukal jsem do světa a jeho černejch koutů, zaprášenejch hnusnejch míst a ve šmouhatejch odlescích okýnek lidskejch domečků zoufale hledal něco, za co by stálo dál existovat. Neviděl jsem. Sklonil jsem hlavu a viděl svý ruce, jak se ztrácej, zkusil jsem naprázdno zadrobit, ale z prstů najednou byly prstíky, tenoučký válečky dětskejch praciček se pomalu zmenšovaly až na kost. Všechno to stálo za hovno a nic v životě nemělo cenu. Pravda! Možná chvilky, ale co z nich, teď jsem vzpomínal na všechny věci, co jsem považoval za krásný a najednou chutnaly hůř než zubařský kleště, Markéta, říkal jsem si, křupalo to hluboko v halvě a bolelo, láska, kamarádi, krucinál! pominulo - - myšlenky se bortily a já byl v tu chvíli jak zkouřenej, nic nedávalo smysl a já se ptal: Tohle se fakt děje? - - napište mi to někam na kus papíru a strčte mi to do kapsy, pak tomu totiž nebudu věřit, že se to stalo! Někde tam vzadu v domě ležím pod stolem a z hlavy už mi vytekla krev a vůbec všechno, rozpustil jsem se, jako se rozpustí každej prd. Asi nikdy nepřijdu na to, kde se vzala v mým malinkým pokojíčku letící žulová kostka, a jestli to vůbec byla kostka, nebo jen pitomá malá hra nějakýho hovada.. vlastně je to jedno. Všechno už je mi jedno. Jestli to po smrti vypadá takhle, tak za to ta smrt ani nestojí. Prázdnota.
Napořád.
Konec.
Nesměj se mi, říkám pak už s naprostým klidem tátovi, a radši mi řekni, jestli vážně záleželo na tom, jak ti budu odpovídat. Nebo bylo od začátku jedno, co řeknu a co udělám?
Bylo to jedno, jen jsem si z tebe dělal prdel. Čím se tu má mrtvej zabavit - poznals takhle aspoň tu krutou pravdu, synku, takže vítej v pekle. A věř, že tenhle pocit je jen začátek, bude ti tak mizerně, že si budeš přát prožít tisíc smrtí v bolesti za slastnej moment nicoty, za jedinou krásně nekonečně dlouhou noc lidskýho spánku, budeš se potloukat od jednoho hnusnýho dne ke druhýmu, noc za nocí, sám, ve světě, kde tě nikdo nevidí ani neslyší, začneš se bavit strkáním hlavy do mísy pod něčí zadek, abys viděl, jak to vypadá, když z člověka leze hovno. A takhle pořád a pořád, navěky.
Čekám, že se usměje, ale mlčí, je to totiž smrtelně vážný - neskončil jsem v žádným nebi, což jsem vlastně tak nějak čekal.
Ticho.
Kouknu naposled na Otce a je najednou stejně zcvrklej jako já, smutně a blbě čumící strašilka.
|
|
|
