Minerva (Občasný) - 23.5.2006 > Blahopřeji, právě jsi vytvořil další fotografii, která úspěšně překonala
laťku a probojovala se do kalendáře. Výborně! Máme jich sice už plné sklepy,
plnou chodbu, plnou předsíň, plné všechny pokoje, lezou nám nahoře komínem, i
žumpa je jich samozřejmě plná (tam jsme je strkali jako první), ale to nevadí.
Jen tak dál! Vrrr, vrr, ještě více kalendářů!
Proč se nám tyto fotografie tak líbí, proč jsou tak
žádoucí? Především zbožňujeme opakování. Už od školky přece opakujeme pořád
dokola jednu a tutéž říkanku. Kytička, travička, kytička, travička. A jak nám to
dělá dobře! Není nad opakování, je tak nesmírně oduševnělé. Ale není jen ono,
potřebujeme i "já taky"! Je to pud, kterému nemůžeme odolat. Někdo něco, tudíž
přece já taky! Někdo si stoupne vlevo, hned musím být taky vlevo. Někdo se
zastaví a kamsi zadívá, hned je nás kolem něj čučící dav. Někdo barevné mráčky,
tak my všichni barevné mráčky! Všichni dohromady, všichni jednotně, jedna duše,
jedno tělo. Je to tak osvobozující, dělat všechno pořád dokola a stejně jako
druzí. Hlavně od myšlení.
I když vlastně ne! To není pravda. Nikdo nebude obviňovat naše kalendářovky z
bezmyšlenkovitosti, tím by jen dokázal, že sám nic nepochopil. Ty miliardy
stejných fotek přímo bobtnají ideami, jen si je shrňme:
- Svět je krásný
- A barevný
- Jsou na něm stromečky
- Travička
- Kytičky
- A nahoře plují mráčky
- Všechno je to tak krásnééééé!!!
- A tak bááárevnééééé!!! (Neříkal jsem to? Nevadí, jen si to zopakujme.
Barevné. Barevné.)
- Ach ty mráčky! Ach, och, uch!
- Všichni fotografové jsou buzeranti
- Nezapomněl jsem na mráčky? Barevné mráčky?