…opřena o sklo má hlava se pomalu vzdalovala a dostávala se pravidelným kodrcáním do západu slunce. Stávala jsem se jeho součástí. Červánky pomalinku vtékaly do celé oblohy a louky dostávaly jemně rudý nádech. Silnice, ta nekončící dálka mě uklidňovala, konejšila mě pocitem nekonečna, pro mne pocitem štěstí a přeci bodavého smutku. Když zatáhla jsem roletky jediné propojení mých očí se skutečností , seděla jsem schoulena s tvými rty u ucha a poslouchala tichý tón tvého hlasu. Stačilo malinko, zavřít těžká víčka a vykašlat se na realitu. Poslechnout tichý hlásek, který chvějivě, ale přesvědčivě sype do mé duše koření naděje. „Nic nemusí být tak, jak na pohled první může se zdát.“ řasy spojí kapka a zasklí mi oči. A právě ona putujíc po tváři, vyvolává ve mně snahu, chuť uvěřit, že právě její slanost je tak úžasně bezdůvodná. Všechny nás pohltila tma, ta která zakryla již tolikrát tajemství, tutlané kdesi vně mě. Zastavím kapku hřbetem ruky a sprovodím ji ze světa. Možná ze spaní přetočím se na bok. Položím hlavu na sklo a roztáhnu se na sedačku, opřu se o opěradlo a poslouchám. Tvůj dech, pocit blízkosti, čiré snílkovství. Když rozběhnu se na oblohu, která je jediným bodem, který se nepohne ať jedeme kamkoli, spojím se s Měsícem. Po drahách hvězd zasílá mi trochu půjčené záře, jasu a vnáší mi do hlavy nepravost. Zidealizované bytí.
Cesta mě zradila, je u konce. Jak bolí hlas v dálce, že už je čas vstát a připravit se na výstup. Pomalu, snad ještě s víčky pevně u sebe najdu boty ležící kdesi pod sedačkou, obuji se a vrátím hlavu na sedadlo, kéž by to co jsem zahlédla byl jen výplod snů, noční poděs. Však nyní, se špetkou rozvážna, a přeci trhavého pocitu kdesi na citlivém místě ve mně vím, že o sedadlo dál, hned za mnou sedíš ty, ruku v ruce s dívkou, která s radostí si pohrává… …nedokáži se hněvat, nandám si batoh a vyskočím do noci.
|