Cesta tam a zpět v červeném kabrioletu

Mám jednu zásadu. Každý rok si udělám nějakou malou radost. Tento rok jsem si koupil červený kabriolet, takovou tu nesmyslně drahou, nepraktickou, rychlou a hezkou hračku.

Začínalo léto a mohl jsem si dovolit pár dnů volna. Naložil jsem přítelkyni Evu a v červeném kabrioletu jsem vyrazil k moři. Víte, Eva je dlouhonohá, mladá a štíhlá blondýnka a k autu se mi perfektně hodila. Je to možná laciné, ale ruku na srdce, znáte lepší pocit, než když jedete horami s krásnou ženou v novém a krásném autě? Je to možná laciné, ale užívám si závistivé pohledy mužů a pohledy žen, které nejsou lhostejné.

Cestu mi jen trochu kazila Eva. Každých pár kilometrů se ptala, jestli by si nemohla zkusit řídit. Moc se mi jí nechtělo půjčovat moje auto. Byl bych taky raději kdyby mlčela, nebo něco žvatlala o kamarádkách. Dostala mne do situace, ve které se fakt necítím dobře. Jsem celkem slušný, nechtěl jsem být hrubý a říct jí striktně „ne“. Odbyl jsem ji proto vždy nějakým vtipem. Před Glavobrancem mi vtipy došly a tak jsem se nechal ukecat. Auto jsem jí půjčil.

Možná to tam znáte. Před Glavobrancem se vjíždí z vedlejší na Jadranskou magistrálu. Je tam stopka. V tu chvíli nic nejelo, tak Eva před stopkou jen zpomalila. Jako bych jí nekladl na srdce, aby dávala pozor a jela opatrně. Nevšimla si policistů, kteří stáli za křižovatkou. Samozřejmě nás hned zastavili. „Tak to bude drahé,“ pomyslel jsem si.

Policista se Evy zeptal, zda ví, jaký přestupek udělala. Eva řekla, že ne a tak ji policista slušně vysvětlil, že stopka znamená, že vozidlo musí být uvedeno do stavu, kdy se nepohybují kola, což se v jejím případě nestalo. Musel jsem uznat, že má pravdu, Eva jen zpomalila a kola se přece jen trochu otáčela. Eva tedy nasadila ženské zbraně. Víte o čem mluvím, podmanivý pohled, vstřícný úsměv a laškovný tón. Na policistu to ale nezabralo. Policista řekl, že nemá cenu diskutovat, ukázal záběr na videu a dodal, že jde o prokazatelný přestupek, který se řeší na místě podle zákona 1120/06 Sb o přestupcích, platného od nového roku.

„Co to znamená, že se řeší na místě?“, zeptal jsem se. „Víte pane, zejména cizinci si vždycky nechali vypsat blokovou pokutu, pak opustili území republiky a z udělených pokut se tak podařilo vymoci jen nepatrný zlomek. To byste pane neřekl, ale v této chvíli našemu státu zahraniční řidiči již dluží přes sto milionů euro. Přestupky tohoto typu se proto nadále řeší na místě oddělením hlavy od těla. Naše statistiky navíc jasně ukazují, že míra recidivy od nového roku výrazně poklesla.“

Podal mi zákoník otevřený na stránce s dotyčným zákonem. Mohl jsem si tak v klidu ověřit, že policista skutečně postupuje podle zákona. Jeho kolega mezitím otevřel kufřík se sadou kvalitních řeznických nožů. Eva se tvářila vyjeveně a nechápavě. Dal jsem jí proto taky přečíst zákon, ale zdálo se mi, že nevnímá, co čte. „Slečno, vystupte si, prosím, z vozu. Provedeme úkon.“, požádal Evu policista. Eva se ale jen strnule dívala před sebe a křečovitě svírala volant. Policista řekl: „Slečno, nebojte se. Nože jsou opravdu perfektně nabroušené a při proříznutí hrdla se od sebe oddělí nervy, takže to nebolí. Jen to trochu štípne. Však sama uvidíte. Nelžu vám.“, snažil se jí uklidnit. Eva nereagovala a policista se proto obrátil na mne: „Pane, nemohl byste jí nějak domluvit? Exekuci sice můžeme udělat na místě, ale vidím, že máte nové auto. Přes veškerou snahu se přitom vždycky nadělá trochu nepořádek. Krev se špatně čistí.“

Eva špitla: „Nemohli bychom to vyřídit nějak jinak? Kolik peněz chcete?“

„Slečno, nezhoršujte si situaci. Ostatně nebudete první, a bohužel, asi ani poslední.“ řekl policista a ukázal směrem ke křižovatce. Před křižovatkou byly kůly s naraženými hlavami, kterých jsme si předtím nevšimli. „Dáváme je tam pro výstrahu,“ dodal.

Eva otevřela dveře a pokusila se utéct. Druhý policista ji ale chytil, zkroutil jí ruce za záda a zkušeným pohybem jí nasadil pouta. „Takhle se chovají často,“ dodal omluvně. Eva začala vřískat a policisté ji odtáhli kousek stranou do příkopu u cesty. Zákrok byl opravdu rychlý. Eva přitom kvičela jako podsvinče. Víte, měl jsem Evu rád, ale v tu chvíli se chovala jako hysterka. Nerad to říkám, ale její chování bylo nedůstojné, a přiznávám, že v tu chvíli jsem se za ni hluboce zastyděl. Nemůžeme, se pak divit, že nás mezi sebou místní někdy nazývají ukvičenými prasaty ze severu.

Hysterky prostě nesnáším a vidíte, jednu jsem si málem vzal. Možná jsem měl kliku. Mohl jsem mít ze života peklo.

Policisté mi pak vysvětlili, že podle zákona 1121/06 Sb. si hlavu ponechají, ale zbytek těla si mohu vzít, pokud budu chtít. Nabídli mi také, že mi dají pevný igelitový pytel, abych si nezaneřádil kufr. Policisté byli opravdu vstřícní, ochotní a korektní. Naši policisté by si z nich měli vzít příklad. Nevěděl jsem, zda v hotelu budou mít dostatečně velkou lednici, tak jsem nakonec jejich laskavou nabídku s díky odmítl. Tělo ale měla Eva opravdu krásné, naštěstí mám již z dřívějška nějaké její fotky.

U moře to bylo skvělé. Měl jsem velkou postel sám pro sebe. Jelikož všechno už bylo zaplaceno dopředu, dohodl jsem se s majitelem, že místo dvojnásobných porcí mi budou k večeři dávat lepší víno. V hotelové restauraci jsem si také všiml jedné moc hezké černovlásky. Také sedávala u stolu sama. Jednoho jsem večera jsem se s ní dal do řeči, a ukázalo se, že její bývalý přítel udělal po cestě přestupek, který byl vyřešen na místě. Neměla řidičák a zbytek cesty musela dojet autobusem. Upřímně jsem ji litoval. V tomhle letním vedru je cestování místními autobusy martyrium.

Trávili jsme spolu čím dál víc času a bylo nám spolu dobře. Chodili jsme do města, na pláž, jezdili na jachtě a tak. Po pár dnech se Jana přestěhovala do mého pokoje. Byla to skvělá dovolená, lepší než jsem čekal. Uběhla jako voda. Samozřejmě jsem jí nabídl, že jí odvezu, aby zpátky nemusela autobusem. Jana mou nabídku s radostí přijala.

Po cestě mne poprosila, jestli bychom nemohli jet přes Kolovo, že by chtěla dát kytičku ke kůlu svého bývalého přítele. Její prosba mi byla nepříjemná. Chápejte, chodila přece se mnou a já jí měl vozit k jejímu bývalému? Snažil jsem se jí taky vysvětlit, že po týdnu ve vedru už asi trochu změnil rysy. Nedala si říct a pořád naléhala. Tyhle situace opravdu nemám rád. Jsem ale slušný a nechtěl jsem jí striktně říct „ne“. Tak jsme jeli přes Kolovo. Jana u křižovatky natrhala kytici lučních květů a na křižovatce je položila pod kůl s hlavou. Prohlédl jsem si ho. Asi opravdu změnil rysy, tedy doufám. Pomyslel jsem si: „Jestli takhle vypadal i zaživa, tak potěš pánbůh!“

Jana chvíli u kůlu postála. Když přišla k autu, přistoupili k ní policisté. Vysvětlili nám, že podle zákona 1158/06 Sb. je uctívání zločinců přísně zakázáno, a že jde o přestupek, který se řeší na místě.

Chtěl jsem se s ní rozloučit, mával jsem jí z auta, ale ona mi nazpátek nezamávala. Přestupek byl sice vyřešen rychle, ale ne zas tak rychle, aby neměla čas zamávat. Přitom jsem jí nic špatného neudělal. Řekl bych, že spíš naopak. Myslím, že zamávat je minimálně slušnost, ne? To zamrzí.

Myslím taky, že postrádala empatii. Nedošlo jí, že někdo, kdo mává na někoho, kdo se a něj dívá a nezamává někomu, kdo vidí, jak ostatní vidí někoho, na koho se druhý jen dívá a nezamává, se pak cítí jako úplný pitomec. To snad dojde úplně každému, ne?

Byl to sice jen týden, ale přece, něco krásného jsme spolu prožili. Zamávat mi mohla. No nic, stalo se, ale odpustit jí, nebo jen tak zapomenout, to nemohu, nejde to tak snadno.

Zpátky jsem jel sám, tělo jsem si nevzal. Konec konců, u moře jsem s ní udělal pár fotek.

Víte, nejsem pro patriarchát, ale zdá se mi, že to děvčata fakt už trochu přehánějí. Naprosto ignorují, co jim říká muž. Jedním uchem dovnitř, druhým ven. Možná je to proto, že si pak připadají samostatné, emancipované a volné, možná i trochu nadřazené. Znáte přece ty jejich řeči o tom, jací jsou ti jejich moulové. Všimli jste si, jak se u toho vždycky tak zvláštně blaženě usmívají? No, nejsem psycholog, tak se tu raději nebudu pouštět do psychoanalýz.

Nicméně jsem jim to říkal, varoval je. Mlely si pořád svoje a nedaly si říct. Řekl bych, že k vlastní škodě. Mohly by nás taky občas poslouchat, ne?