Jsou čtyři hodiny ráno a já jen tak čumím z okna jak sněží, sněží a sněží. Všude je tma, nikde nikdo, však každý normální člověk spí. Jenže já nejsem normální, jsem každý den na pokraji nervového zhroucení, ale už sem si zvykla. Na všechno se dá zvyknout, i na to, co sis myslela, že nikdy nevydržíš. Jo, věř tomu.    

     Mám panický strach ze samoty, bojím se, že se na mě všichni vykašlou, ale oni to vlastně už udělali. Všechny kluky pořád odmítám, sama nevím proč. Na co vlastně čekám? Na prince na bílém koni? Ne na toho asi taky ne. Pořád něco hledám, ale jak TO mám najít, když nevím co? Vždycky když něčeho dosáhnu, tak chci zase víc a tak to jde pořád dokola. Ničí mě to, zabíjí, ale zároveň vím, že bez dobývání a objevování bych nemohla žít. Nad čím to tady vlastně přemýšlím? Na co si to hraju? Nevím. Sama nevím, kdo vlastně jsem. Vyjdu na balkon. Je -10 a jsem jenom v podprsence  a  kalhotkách. Je mi to jedno, ať třeba zmrznu, stejně bych nikomu nescházela. Zase se litiju jsem směšná. Lítost si nezasloužím, jsem jenom rozmazlenej spratek. Zasloužím si tak opovržení, ale soucit - to snad ne. Musím se smát sama sobě. To jsem já, která si vždycky hrála na drsnačku. Každý měsíc jinou barvu vlasů, každý týden jiná láska.

    Do háje, k čertu s láskou. Vždycky za všechno může láska i za to, že teď je ze mě troska. ON byl moje jediná velka láska, milovala sem ho a zaroveň nenáviděla. Kvůli němu jsem začala jet v drogách. Sice jsem se z toho dostala, ale ptám se: stálo to zato? Pak umřel. Předávkoval se. NIKDY nikdy mu to neodpustím. Nezapomeň, že jakýkoli žiješ život, vždycky Tě potká stejný osud, stejná láska, stejná nenávist, stejná smrt...