Hraje si už chvíli

v zahradě na kraji,

holčička malá, pětiletá,

a jména motýlí

její rty šeptají,

když Slunce sálá vprostřed léta.

O něco raději

poslouchá květiny,

motýly pustí, ať si letí,

svět se jí později

přetvoří na jiný,

dětský svět skoná bez závěti.

Zahrada s houpačkou

plevelem zaroste,

holčička malá bude větší,

stane se školačkou,

odcizí radostem,

aby se stala v lidstvu Něčím.

Hraje si v naději,

neznajíc tajnosti,

že zítřek skrývá bezmoc pro ni,

i smích se později

změní ve starosti

namísto něj se slzy roní.