„Jistě, mami.“
„A nezabíjej lidi jen tak pro nic za nic.“ Moje matka už byla smířená s mou mafiánskou profesí. Díky bohu.
„Ano, mami,“ vydechl jsem mírně popuzeně.
„A taky...“
„Jistě, maminko,“ řekl jsem tónem, kterým jsem doufal, že matka pochopí, že už mě má nechat jít. „Tak se měj hezky. Příští víkend se zase stavím. Ahoj.“
„Pa, Marty,“ rozloučila se matka a zavřela dveře svého staronového bytu.
Teď, když mi bylo něco přes jednadvacet, jsem byl tak finančně zabezpečen, že jsem mohl matce koupit byt a splácet za ní činži. Stěžovat si rozhodně nemohla. Po těch dvou letech, co se znovu scházíme, alespoň o těch volných nedělích mi sice někdy vyčítá mojí práci a promlouvá mi do duše, abych změnil zaměstnání a našel si nějakou slečnu. Práci jsem rozhodně měnit nechtěl. Kde by mi platili tolik, kolik mi platí Don Lusinghieri? Že bych dělal u pásu a pekl rohlíky, že by mi pekárna nabídla víc peněz? No tak to musíte uznat i vy, že to je stupidní.
Vyšel jsem ven z panelového domu, kde byla ubytována má matka. Šáhl jsem do náprsní kapsy svého saka, vyndal sluneční brýle a pohodlně je usadil na nose. Popošel jsem ke svému provizornímu autu. Moje Hodna S2000, která mimochodem nastoupila na místo mé Hondy Civic, která skončila Bůh ví kde, když jí nějací maníci ukradli, byla dočasně v servisu, kvůli vyhřívání zadního skla. Byla totiž zima a kdo ví jak se naletovaná kovová vrstvička na zadním skle přerušila a přestala být vodivá. Naneštěstí byla přesně v zorném poli a já ve zpětném zrcátku neviděl nic. A tak jsem se rozhod, že raději dám auto do servisu, než si to udělat sám a ještě to víc pokazit. Na to jsem měl své auto moc rád.
Vypůjčená Audi A3 vypadala hrozně. I vedlejší Ford Escort v bušivě zelené barvě vypadal lépe, než ojetá, rzí prolezlá, stará átrojka. Jezdila stále solidně, ale záložní vozidlo používané již několika desítkami, ne-li stovkami uživatelů, už vizuálně odpuzovalo pohled všech kolemjdoucích i kolegů řidičů. Její nepřirozená fialová barva doplňována červenooranžovou barvou rzi jí naprosto kazila image.
V servisu ale řekli „Ber nebo nech být,“ tak co jsem měl dělat, že? Je lepší mít nějaké auto, než vůbec žádné. Navíc je auto při mé práci zcela nezbytné. Asi by vypadalo hodně blbě, kdybych přijel na schůzku o několik minut později a na kole. To by se mi vysmáli do tváře a odjeli luxusním Porsche zpátky domů.
Když jsem měl konečně důvod dát auto do servisu, rozhodl jsem se ho kompletně nechat prohlídnout a případně vyměnit všechny poškozené díly. Už jsem se svého auta nemohl dočkat. Byla neděle a těžko bych vymáhal své auto ve tři hodiny odpoledne. To si všichni válí šunky doma u televize a užívají si odpolední siestu. Někteří mají smůlu a musí válet šunky v práci, někde u soustruhu, u šicího stroje nebo já nevím kde.
Nastoupil jsem a pomalu jsem se rozjel. Sice jsem málem auto zrušil, protože jsem byl ze své Hondy zvyklý na rychlou akceleraci a rychlé pouštění spojky. Uprostřed cesty mi Audi chcíplo a zůstalo nepohodlně stát. Zmatený řidič jedoucí přímo na mě zmateně zacloumal volantem na obě strany a teprve pak si uvědomil, že by bylo nejlepší zabrzdit. Ozvalo se pískání gum při smyku. Znovu jsem nastartoval a rozjel jsem se, teď s pomalejším úběrem spojky.
Nedělní odpolední idyla v Harvester city byla citelná na každém kroku. Proti sobě jsem nepotkal ani jedno auto. Chaotický řidič, který kvůli mě musel prudce zastavit a ukrojit tak kousek dlouhého života pneumatikám, mě už dávno předjel a zmizel mi za druhou křižovatkou. Na chodnících promenádovalo jen několik lidí. Páreček držící se za, starší paní na procházce se psem, mladý kluk jedoucí na skateboardu. Jinak jsem nikoho nepotkal. Připadalo mi to až zvláštní, jak je tady mrtvo. Nebyl jsem sice v nejobydlenější části Harvester city, ale i takový nedostatek vizuálního pohybu mi nějak ubíral na rozumu.
Projížděl jsem centrum, které bylo o mnoho frekventovanější než část města, ze které jsem vyrazil. Už bylo vidět mnoho lidí, kteří vycházejí z obchodů, které měly otevřeno až do večera, a jiní z něj zase vycházejí. Partička narkomanů se na ulici vyjímala svou maskáčovou dolní polovinou těla a zelenou horní polovinou, šátkem „palestina“ ovázaným kolem krku, číro přebarvené na blond a provlečené dírou v kšiltovce. Před kinem Cinema se shlukovaly první davy lidí, kteří čekali, až je vpustí do sálu na první dnešní představení. Projížděl jsem také kolem bývalého Minnc Corporation. Teď už měli o několik desítek pater více a taky jiné firemní jméno. To však nad vstupní halou svítilo nepřehlednými neonovými světly a navíc se nápis nedal vůbec přečíst. A pokud vás to zajímá, tak už s nepracují s Donem Lusinghierim. Ten byl sice zprvu proti, ale když mu za tento rozchod zaplatili více jak miliardu dolarů, tak proč ne, říkal Lusinghieri.
Přejel jsem několik městských částí a konečně se dostal do Downtownu. Projel několik křižovatek a konečně zaparkoval na parkovišti Lusinghieriho bistra. U pultu jsem pozdravil číšnici Kate a u jednoho stolu pozdravil několik známých. Automaticky jsem zamířil k zadnímu stolu, kde, jako by od něj nikdy neodcházel, seděl Don Lusinghieri a bafal svůj doutník. Udělalo mi radost, že to byly zrovna doutníky Mañana z Kuby, které ode mě dostal na své narozeniny. Přiznám se, že nebylo lehké je najít a hlavně se rozloučit s tolika penězi, které jsem za tyto doutníky zaplatil.
„Oh, nazdar, Marty,“ ozval se jako první Don Lusinghieri, když si vyndával z úst tlusté cigáro.
„Done, Borisi,“ pozdravil jsem slušně svého kápa a jeho účetního.
„Marty,“ dodal s úsměvem Boris.
„Nějaké novinky?“ zeptal jsem se trochu automaticky, protože už dlouho se v naší branži nic nedělo. Byl už jsem duševně nadržený na nějakou akci. Ale vůbec nic se nedělo už víc jak půl roku.
Všichni poslušně platili hypotéku, spláceli půjčky, nevraždili a vůbec, nedělo se vůbec nic. Harvester city se prostě stalo městem snů, kde na žádném kroku nikoho nic nemůže ohrozit. Jediný problém, který, jak se zdálo, neměl žádné řešení, byla korupce. Od fotbalových zápasů až po policii.
„Musím tě zklamat, Marty. Nic. Vůbec nic.“ Z tónu Dona Lusinghieriho šlo jasně poznat, že ani on sám nebyl rád, že se nic neděje. Ze dvou důvodů. Nehrnuly se prachy takovým tempem jako dříve a taky jsme my, jeho kluci, vycházeli pomalu ze cviku. Téměř šest měsíců jsem nestřílel ze zbraně, jen jsem ji měl založenou v pouzdře u pasu. „Jo, málem bych zapomněl. Byl tady Zac, prý se máš za ním stavit.“
„Neříkal, co chce?“ vyzvídal jsem.
„Ne,“ vyrazil ze sebe Lusinghieri a zakuckal se kouřem ze svého doutníku. „Řeknu ti, Marty, že tyhle doutníky jsou fakt třída.“
Usmál jsem se a vyrazil do odpoledního slunce. Bylo nízko, tak jak to v zimě bývá. Stíny lidí pochodujících po chodníku dosahovaly až na druhou stranu silnice, kde na haldách sněhu tvořily podivné obrazce. Nastoupil jsem do své oblíbené Audiny a vyrazil jsem směr Old city. Nebylo to daleko, ale slunce bylo rychlejší než já a než jsem dojel před Zacův domek, okolí zalila tma rušená pouličními světly. Na palubce svítil časový údaj 17:12.
Na příjezdové cestě k Zacově domu už stálo připravené jeho auto. Ferarri F550 Maranello. Nedal na něj dopustit už víc jak čtyři roky. Sice v něm měnil pořád něco a zlepšoval tak jeho vlastnosti k naprostému maximu. Pouliční lampa, která stála asi dva metry od auta, tvořila kolem auta červenou auru. Nejspíš se červená metalíza odrážela a tvořila tak auru. Zaparkoval jsem auto pod osvětlením a vystoupil.
Bylo tady teoreticky ticho. Teoreticky myslím to, že například v dálce někdo hulákal, z vedlejšího domu se ozývala hlasitě televize a ze Zacova domu se linula velmi hlasitě hudba. Jednu chvíli jsem myslel, že prasknou všechny okna v okolí, jak byla muzika nahlas, ale nestalo se. Vyčkával jsem až si mě někdo všimne.
Zac dnes pořádal párty. Nebyl nijak významný den, nikdo nic neslavil. Můj kamarád prostě pořádal párty jen pro pobavení lidí. Měl rád společnost, a proto když mu chyběla, nechodil za ní. Ona přišla za ním. Akci zorganizoval, pozval lidi, dodal tekutiny, jak nealkoholické, tak i nápoje s nějakým tím procentem alkoholu. Hudbu nepouštěl sám, protože by neměl čas sám obcházet hosty, a tak obstaral dýdžeje. Zprvu jsem se sám divil, jestli si tak časté akce může dovolit, ale když ji pořádal minimálně poosmé, nepochyboval jsem o výši jeho peněžního majetku. Musel být alespoň dvakrát třikrát vyšší než ten můj.
Zaznamenal jsem nějaký pohyb v okně, které bylo stroze osvětleno sytě zeleným světlem. Byl to dívčí obličej, ale tak narychlo jsem nezaznamenal, kdo to je. Netrvalo to nijak dlouho než se sám Zac objevil ve dveřích.
„Nazdar, Marty,“ řekl klidným hlasem, když dovřel dveře. Člověk by řekl, že po mě bude hulákat, jako to mají opilí lidé v oblibě.
„Pořádáš party? Kdo hraje?“ zeptal jsem se namísto pozdravu.
„DJ Clamant,“ vydechl můj přicházející společník a sedl si na kapotu mého Audi.
„Nehrál nedávno v clubu Cudgelu?“
Zac jakoby přemýšlel, vypadal náramně zadumaně. Víc vypadal, jako když kouká na chodník a něco na něm sleduje a že mě spíš neposlouchá než přemýšlí.
„Zacu?“
„Hhh...“ vydal ze sebe Zac zvuk, podobný člověku, který už o sobě neví díky alkoholu, jenž vypil. Zac aspoň na mě otočil hlavu a konečně vypadal, že vnímá.
„Hrál v clubu Cudget? Nedávno?“ říkal jsem trpělivě.
„Jo, myslím, že jo,“ dostal nakonec ze sebe Zac. „Byl jsi na něm?“
„Ne, jen jsem viděl vylepené plakáty s jeho jménem jako hlavním hostem.“
„Víš co?“ promluvil nato Zac. „Pojď dovnitř, napijeme se a pak někam vyrazíme zapařit.“
Nenechal jsem se zbytečně přemlouvat a šli jsme. Zpoza dveří halasila hlasitě hudba a už když jsme vcházeli do domu, musel jsem na Zaca řvát, aby mě slyšel.
„Je tady někdo známý?“
Než mi Zac odpověděl došli jsme do kuchyně, kde bylo sice hodně lidí, ale nebylo tam tak hlučno.
„Zval jsem sice Lusinghieriho, ale nepřišel. Jak jsem počítal,“ na chvilku se zarazil a prohlížel si líbající se pár za mými zády, „tak nepřišel ani Boris.“ pokračoval. „Přišel ale Alex, Lenny, Vincent a Kate je tady taky.“
Otočil se ke kuchyňské lince, kterou z poloviny zabíral sud s pivem. Z komínku připravených plastových kelímků odebral dva a naplnil je. Jeden mi podal a zhluboka jsme se napili. Zac opět sledoval zamilovaný páreček, který se těsnil v rohu a užíval si vlhkých polibků. Já jsem se opřel o linku a vychutnával si pivo.
Koukal jsem do země, když se vedle mě ozval můj kamarád.
„Brbrblb,“ bublal ještě do piva v kelímku, a když pochopil že mu v mluvě vadí položil kelímek na stůl. „Terri,“ promluvil k dívce, která právě vešla do kuchyně a schovávala se za dveřmi ledničky, „chtěl bych ti někoho představit.“
Dívka se narovnala a vyhlédla zpoza dveří na opilého Zaca a pak sjela očima na mě a zkoumavě si mě prohlédla od hlavy k patě. Zavřela dveře ledničky a popošla k nám. Zac se pro jistotu stability chytil linky, aby neupadl. Byla o pár centimetrů nižší než já. Měla krátké hnědé vlasy s pramínky obarvenými na fialovou. Její velké šedo-modré oči byly strašně pronikavé, ale já ji pohled opětoval. Byla štíhlá, ale bylo na ní vidět, že dělá aerobik nebo něco podobného, protože měla vypracované tělo. Překrásné tvary.
„Terri, tohle je můj parťák a nejlepší kámoš Marty. Marty, tohle je moje sestra Terri,“ představil nás Zac
„Těší mě,“ potřásl jsem si s ní rukou.
„Mě taky,“ dodala Terri.
Odvedle se ozvala příšerná rána, která přehlušila i hlasitou hudbu a vylekala všechny lidi v kuchyni včetně mě i Terri. Jen Zac zůstal stát a přidržovat se linky. Tentokrát mu to netrvalo dlouho než pochopil, že se něco stalo a bez řečí vyrazil za zdrojem zvuku.
Upil jsem piva a všiml si, že Terri unuděně sedí na stole.
„Nechceš pivo?“ nabídl jsem jí.
„Ne, díky. Stejně pivo nepiju.“
„Nechceš jít na chvilku ven?“ řekl jsem svou druhou nabídku. „Na mě je tu trochu rušno.“ Chvilku přemýšlela a ladně seskočila z linky.
„Tak jdeme.“
Prošli jsme zástupem lidí. Někteří popíjející alkohol, jiní zase tančící a další muchlující se. Terri si cestou ven vzala z věšáku bundu a vyšli jsme ven. Tam bylo krásné ticho, rušené jen hlasitou hudbou. Sedli jsem si na lavičku před domem a koukali jsme do tmy.
„Zachary mi nikdy neřekl, že má sestru,“ přerušil jsem ticho, které jsme vzájemně vnímali.
„Je fakt, že o něm jsem se dozvěděla asi před půl rokem.“
Vykulil jsem na ni oči a tázavě jsem na ní pohlédl. Pohled mi opětovala, a když si všimla mého pohledu podívala se opět do tmy.
„Máme jiné otce. Matka asi nechtěla, abychom se znali, ale když v červenci zemřela tak mi na smrtelné posteli prozradila, že Zac je můj bratr a že žije v Harvester city. Málem mě to vzalo víc jak její smrt.
No a tak jsem se před pár týdny k Zacovi přistěhovala, dokud si nenajdu nějaké bydlení. Pořád se tady něco děje. Když ne u nás tak u sousedů nebo někde v okolí. To asi dlouho nevydržím.“
Celou dobu jsem sledoval její profil. Krásnější jsem neviděl. Pak koukla na mě. Její oči ve tmě svítily.
„Zac mi o tobě hodně povídal, za tu dobu, co jsem u něj.“ Jen jsem doufal, že se nepochlubil mou barvitou minulostí. „Ale neprozradil mi kolik ti vlastně je.“
„Dlouho je tomu, co mi je jednadvacet,“ zkoušel jsem svou poetickou duši. Některé na to skočily. Některé ne.
„Mě je devatenáct,“ pochlubila se.
„Tak mi něco o sobě pověz. Zaca jsem neviděl skoro dva týdny, takže mi o tobě neměl jak říct.“
Začala vyprávět. V rychlosti přelétla dětství, které podle vyprávění měla krásné a přešla k posledním rokům. Řekla mi, že před rokem v lednu se jí zabil kluk při autonehodě a docela těžce to nesla. Nakonec se přes to dostala. Jenže život je neúprosný a zemřela jí matka, která jí řekla o bratrovi. Kvůli problémům v bývalém bydlišti se musela přestěhovat k Zacovi.
I já jsem se přidal s vyprávěním. Uběhla téměř hodina a začali jsme spolu flirtovat. Nejspíš jsem začal já. V podstatě to bylo jedno, protože jsme se do sebe pořádně pustili a vynášeli se do nebes. Začal padat jemný sníh, který se snášel velice pomalu. Navozovalo to romantickou atmosféru.
A pak nebylo co říct. Já jsem nevěděl co povědět, ani Terri nevěděla, na co by se měla zeptat nebo čím se pochlubit. Posunula se až ke mě a přitulila se ke mě. Chytil jsem jí kolem ramen a přitáhl ještě blíže k sobě. Stočil jsem pohled na její tvář. Hlavu měla opřenou o mé rameno a koukala přímo na mě.
Než jsem si uvědomil, že jsem jí políbil, políbila ona mne a už jsme se líbali navzájem. Nedokážu odhadnout, jak dlouho jsme se líbali, ale pro mě to v tu chvíli byla věčnost. Pro mě byla Terri charakter ženy, který se velmi těžko shání. Byla hodně citlivá, ale ne příliš, aby jí vadilo úplně všechno.
Byl jsem rád, že Zacovi nevadilo, když zjistil, že s Terri chodím. Dokonce mě nepotkalo ani taková ta rozmluva mezi čtyřma očima jestli-ji-zlomíš-srdce-tak-ti-zlomím-vaz, což mě potěšilo ještě víc.
„Výborná večeře,“ konstatovala Terri, poté co si ubrouskem s emblémem luxusního hotelu Ritz otřela ústa.
„Jsem rád, že ti chutnalo. Ritz je proslulý svými skvělými večeřemi.“
„Počkej tady na mě, Marty. Jen si půjdu přepudrovat tvář a hned se vrátím.“
„Budu se těšit,“ usmál jsem se. Měli jsme objednaný pokoj několik desítek pater nad námi a já už se nemohl dočkat, až se spolu s Terri položím do horké vody ve vaně.
Upil jsem trochu Baujoleais rok 1962. Sladké polosuché víno připomínající terkuté růže. Vyhrávala zde živá hudba. Smyčcový kvartet, který umocňoval romantiku prostředí.
„Přál byste si ještě něco, pane?“ zeptala se právě příchozí servírka.
„Dali bychom si nějaký opravdu skvělý dezert. Ale musí být unikátní!“ upozornil jsem vrchní.
„Jistě pane, něco extra. Za chvilku to tady máte.“ Nebyl to sice ten oficiální přístup servírky v pětihvězdičkovém hotelu Ritz, ale změna taky potěší. Přece jenom je jednodušší se bavit normálně než si dávat pozor na všechny ty formality.
Uběhlo několik minut, kdy smyčce zahráli několik pasáží, které jsem poznal, ale neznal jsem je názvem. Terri se stále nevracela a já měl každou chvilku nutkání jít zkontrolovat dámské toalety.
Zamyšleně jsme pozoroval bar po mé pravé ruce, že jsem si ani nevšiml mého nového společníka, jenž se posadil naproti mě. Prohlížel jsem si je dlouhou chvíli a přemýšlel jestli je to pouze vtip nebo to myslí vážně. Chlápek vysoký téměř jako já, krátké černé vlasy, temně modrý oblek a pod ním červená košile. U všech by to vypadalo dobře, jen na něm tato kombinace vypadala divně. Zejména s jeho obličejem, který nebyl ani krásný, ani ošklivý, nýbrž zajímavý.
Čekal jsem. Představovat se první by stejně nemělo cenu, protože, když si ke mě sedl, musel přesně vědět, kdo jsem, co dělám nebo kdo je mi nejbližší, a i to, kam chodím nakupovat zeleninu. Jeho dvě gorily stály za ním a zpoza černých brýlí sledovali náš stůl a okolí. To už mi došlo, že něco není v pořádku.
„Pan Freezing, nemýlím-li se?“ začal otázkou náš rozhovor můj nový „přítel“.
„Asi bude zbytečné oznamovat, že ano.“ Pochopil jsem, že se zeptal pouze proto, že byl v dětství dobře vychovaný.
Usmál se a pokračoval. „Dobře. Jaká byla večeře?“
„Přejděte přímo k věci,“ vyzval jsem jej, protože ptát se jestli byla večeře dobrá či nikoliv, bylo podle mě v této chvíli k ničemu.
„Jak chcete,“ řekl a ušklíbl se už tak šklebícím se obličejem. „Předpokládám, že znáte osobu jménem Walter Mann, je to tak?“ Neurčitě jsem přikývl.
„Dobře. Takže jste to byl vy a vaším parťákem, kdo okradli a zabili tuto osobu?“
Opět jsem přikývl. Chtěl jsem mu říct přesně, jak se to stalo, jenže zde byly ještě gorily a kdyby ještě vytáhly zbraně, nebyly by to jen jejich pohledy, co by mě v tu chvíli chtěly provrtat. Nebyla to sice pravda, že jsme jej okradli, pouze jsme se Zacem pracovali, poté jsme jej zabili, to ano, ale neokradli.
„Fajn. Takže k věci,“ řekl už mnohem formálněji můj společník. „Jeho syn vám vzkazuje tohle.“
Šáhl do náprsní kapsy svého saka a vytáhl fotku charakteristickou pro polaroid. Položil jí potištěnou stranou na stůl a posunul jí ke mě.
„Hlavně nedělejte nic, čeho by jste potom mohl litovat. Cokoliv.“
Pochopil jsem to až ve chvíli, kdy jsem si prohlížel fotku, kterou mi podal. Už když ji vytahoval z kapsy mi bylo jasné, že půjde o únos a bude chtít peníze. Ale netušil, jsem, že to bude až tak špatné. Terri se krčila v nějakém koutě s šátkem přes ústa, s uslzenou tváří. Navíc ji u hlavy trčela pistole s prstem na kohoutku, který by byl na povel schopen provést výstřel.
Prohlížel jsem si fotku dobrou půl minutu, než jsem jí položil zpátky na stůl a věnoval jeden extra nepřátelský pohled muži sedícímu proti mě.
„Buď chcete píchnout nebo chcete peníze, jinak ji zabijete. Je to tak?“ Tvářil jsem se a mluvil jsem, jako by o nic nešlo. V mém nitru to ale vřelo, jako by nikdy neměl přijít konec. Chtěl jsem vstát, chytnout ho a rozmačkat jej na malé kousíčky.
„Působíte na mě zvláštním dojmem, pane Freezingu!“ řekl můj společník, opřel se o opěradlo židle a zamyšleně se na mě podíval. „Vypadáte, jako kdyby jste takovouto situaci prožil. Nebo se jen pletu.“ Opět se zamyšleně zakoukal někam za mé pravé ucho a dodal: „Člověk se plete pořád. Teprve chyby jej naučí životu. Víte, kdo to řekl?“
„Kdo?“
„Můj otec.“
„Ten můj,“ začal jsem pohotově, „mi říkával, že člověk se chybami učí. A jemu to zase říkal jeho otec. Takže pochybuji, že to vymyslel zrovna ten váš.“
Jedna nula pro mě. Já jsem si toho byl vědom. On také. Z jeho výrazu bylo poznat, že to v něm vře. Určitě ne, tak jako ve mě. Možná měl vztek. Ale ze vzteku by neudělal to, co bych mu dokázal teď udělat já.
Netrvalo mu to dlouho a uklidnil se. Lokty se opřel o stůl a pohlédl na mě studeným pohledem svých hnědých očí. Veškeré emoce z jeho tváře zmizely. Žádná radost, žádný hněv.
„Proč bychom měli potřebovat vaší pomoc? Ne, neodpovídejte. Zbytečně bychom se zdržovali s vysvětlováním. Vaši pomoc rozhodně nepotřebujeme. Náš kolektiv si vystačí sám.“ Vytáhl si z vnitřní kapsy saka zajímavou krabičku, z níž po otevření vyndal dlouhé cigáro. Jedna z goril mu připálila, on slastně popotáhl a opřel se o židli.
„Tak tady to máte, pane,“ popřála nám číšnice, která před nás postavila dva dezerty podivného tvaru. „Dobrou chuť.“
„Díky,“ dodal jsem.
„Takže vy jste kvůli mě objednal i dezert?“ Míra sarkasmu v jeho hlase byla taková, že by to poznal i neandrtálec. „To je od vás milé.“
S velkou chutí se do dezertu a u třetího sousta si osušil koutky úst přichystaným ubrouskem.
„Dobře,“ pronesl. „Uzavřeme to. Chceme peníze.“
„Kolik? Kdy?“ řekl jsem tak spěšně, že mu chvilku trvalo, než pochopil, co po něm chci. Usmál se a luskl prsty.
Jedna z goril ze svého saka vytáhla mobil, nějakou starší Nokii a položila ji přede mne na stůl. Podíval jsem se na mobil, na kterém svítil pouze čas a obrázek krajiny.
„Dáme vám vědět, jak vysokou peněžní částku budeme požadovat a kdy a kde bude předávka.“ Muž se zvedl a věnoval mi nový pohled. Pohled plný vítězství, nadřazenosti, smíchu. „Ještě vás chci upozornit, abyste nás nesledoval, ani nijak nás nevyhledával, jinak vaše partnerka schytá kulku. To samé platí pro vašeho společníka. A děkuji za dezert.“
Otočil se na podpatku a odešel. Vztek, který panoval během našeho rozhovoru nebyl zdaleka tak vysoký, jak jsem jej pociťoval teď. Ta neskutečná nenávist, co prostupovala celým mým tělem. Chtěl jsem vytáhnout pistoli a věnovat mu několik kovových projektilů. Nic jiného si ten člověk nezasloužil.
Zaplatil jsem a vyšel na ulici. Vytáhl jsem mobil a všechno postupně reprodukoval Zacovi a poté Donu Lusinghierimu.
Sešli jsme se pozdě v noci v Lusinghieriho kavárně a šálkem kávy v ruce.
„Vlítnem na ně a postřílíme je všechny do jednoho,“ hulákal Zac a přecházel pořád sem a tam
„Zacu,“ řekl mírně Lusinghieri, „já chápu, že jsi rozrušený, ale sedni si a všechno to vyřešíme v klidu.“
Zac váhal, ale nakonec se posadil u baru. Moc dlouho mu to nevydrželo. Všiml si vystavených lahví za pultem plných alkoholu. Přešel za bar a vzal si první, na kterou narazil.
„Done, nebude vadit, když si...“
„Jen si dej, Zacu, to je v pořádku.“
Zac z pod baru vytáhl vysokou skleničku a až po čárku oznamující třetinku jí naplnil průsvitnou kvalitní několikaletou whisky. Na jeden lok sklenici vyprázdnil.
Don Lusinghieri se poté ujal slova.
„Hoši, vím, jak je to těžké, když jde někomu blízkému o život,“ –v tu chvíli vypadal nesmírně zranitelně a z výrazu bylo jasné, že už si něco podobného prožil, –„ale nejde nic jiného dělat, než čekat až zavolají.“
Podíval se na mobil, který mi dal muž z restaurace, kterýžto jsem předložil.
„Nepředpokládám, že zavolají ještě dnes, nejspíš zítra nebo nejhůře pozítří. Zatím si ho, Marty, vezmi, kdyby se náhodou rozhodli, že ti zavolají uprostřed noci. Zítra se do něj pokusíme nabourat. Zavolám jednomu člověku, který to bez problému dovede a vystopujeme je. No a potom na ně můžete vlítnout.“
Rozešli jsem se každý domů. Noc byla studená a lehký vítr rozfoukával velké vločky po okolí. Zastavil jsem se na chodníku před bistrem a přemýšlel o hodně věcech.
„Co si o tom myslíš?“ vyrušil mě Zac, který se přikradl zezadu a postavil se vedle mě zapalujíce si cigaretu.
„Nevím, co si tom mám myslet,“ řekl jsem. „Doufám, že jí nic neudělají, během toho, co u nich bude. Ale jak zjistíme, kde jsou...“
„..tak jim natrhnem zadek, že je doma nepozná ani vlastní pes,“ dodal za mě Zac.
„Mám o ní strach,“ prozradil jsem. „Co když jí fakt zastřelí?“
Zac neodpověděl. Jen tupě zíral do ulic a popotahoval ze své cigaretky.
„Chceš hodit domů?“ zeptal jsem se svého společníka.
„Ne díky. Projdu se. Mám o čem přemýšlet.“
„Fajn. Tak se měj,“ rozloučil jsem se a Zac mi jen zamával na odpověď.
Na cestě domů bylo pusto a prázdno, což na Harvester city nebylo moc zvykem. Věčně tady někdo postával na chodnících, nebo se někdo bavil v klubech. Dneska se skoro nikdo na ulicích nevyskytoval.
Ráno jsme se sešli opět u Lusinghieriho, kde už byl připraven odborník, který si říkal CJ, jehož Don sliboval a jeho kufřík. Předal jsem mu můj nový telefon a chvilku trvalo než jej otevřel a připojil s velkou obezřetností několik drátků končících krokodýlky. Na svém notebooku málem mlátil do klávesnice div ho nerozbil. Nakonec se ze své stoličky otočil na dav lidí, kteří na něj zírali. Zac, Don Lusinghieri, já, číšnice Kate i bosův účetní Boris. Náhodou se k nám připletl i Alexandr, náš zbraňový mág, jenže, když se po minutě nic závažného nestalo, odešel.
„Měl by být připraven,“ řekl nakonec CJ. „Jakmile zavolají, dostanu se do jeho mobilu a vyhledám zdroj hovoru.“
„Fajn,“ ozval se Don. „Takže budeme čekat, až zavolají. Zatím si cokoliv dejte u baru. Na účet podniku.“
Se Zacem jsme si sedli do volného boxu a seděli s kávou v ruce a lívanci na talíři. Ani jeden z nás neřekl ani slovo. Oba jsme měli strach o Terri. Zac se mi nikdy nepochlubil, co v tu dobu cítil, ale svými city jsem si byl sakra jistý. Nešlo ani o samotu, jako spíše o strach. Nefalšovaný strach o někoho, koho milujete a jeho ztráta by vám přivodila psychický šok. Strach ale nebyl ten hlavní pocit, který mě teď obklopoval. Ten, který mě naplňoval až po uši, byla zlost. Neskutečná zlost vůči Tedu Mannovi, synu Waltera Manna, muže, který si se mnou ani se Zacem nechtěl povídat a dostal co proto. Proč to musela odnést právě Terri?
Bylo jasné, že náš protivník chtěl zatlačit co nejvíce na city. Podařilo se mu to? Řekněme, že ano, protože zlost, která mě teď ovládala a měla by barvu, tak bych měl kolem sebe temně rudou auru plnou nenávisti.
Vtom jsem si všiml, že si Zac zajímavým způsobem solí své kafe. Slzy mu stékaly po tvářích a z brady mu padaly přímo do hrnku plného hnědočerné tekutiny. Nahnul jsem se přes stůl a položil mu ruku na rameno a vyčkával na jeho reakci.
Několik vteřin zvedal Zac svou hlavu a podíval se na mě očima plných slz, tváří skroucenou v neskutečné psychické bolesti.
„Bude v pořádku, Zacu,“ uklidňoval jsem jej.
„Já...já v-ím,“ vysoukal ze sebe a sklonil hlavu zpátky dolů.
...Cililililink...
Oba jsme zvedli hlavy a koukali na mobil, jež jsem předal CJovi.
...Cililililink...
Zvonil. Zvedl jsem se a přešel k němu. Opět se kolem mobilu utvořila původní skupinka, která byla pozorována všemi tvářemi v bistru.
Telefon jsem uchopil do ruky a zmáčkl tlačítko se zeleným telefónkem. Přiložil jej k uchu a poslouchal.
„Pan Freezing?“ ozval se hlas mého známého z restaurace. Stále mě překvapoval jeho oficiální přístup. Bylo to zvláštní v takového situaci.
„Ano, to jsem já.“
„Dejte, prosím, hlasitý odposlech.“ Zmáčkl jsem příslušné tlačítko a mobil položil na stolek přede mnou.
„Takže mě už slyšíte všichni?“ Jeho řečnická otázka byla naprosto zbytečná, jelikož než by někdo stačil odpovědět, pokračoval. „Done Lusinghieri, dobrý den.“ Sarkasmus jeho hlasu byl nepřehlédnutelný, vychutnával si své povýšenosti.
„Pane Andalone,“ pozdravil Don. Překvapilo mě, že jej zná.
„Budu stručný, i když váš technik, který se teď ustavičně snaží najít odkud volám, což mu stejně nepomůže. Mobil je přeprogramován nejlepším hackerem v Harvester city. Opravdu to nemá cenu.“
Všichni jsme tázavě pohlédli na CJeje, který hned na to zakroutil hlavou.
V telefonátu pokračoval jen Andalon. Chtěl dvacet milionů liber, předávka bude ve tři hodiny zítra odpoledne, jinak zabije Terri. Peníze mám přivézt sám do opuštěné kovárny, asi dvacet minut od Lusinghieriho bistra. Pak zavěsil.
„Našel jste ho?“ vysršel hned poté Don na CJeje.
„Ne. Měl to opravdu dobře kódované,“ odpověděl.
Don by normálně neváhal a prostřelil mu hlavu kulkou, jenže by zde bylo mnoho svědků a to by se jen tak ututlat nedalo.
„Dobře. Tady máš plat,“ řekl a podal mu obálku, ve které prosvítaly bankovky. „A teď vypadni.“
Během minuty byl CJ venku z bistra.
„Proč jste nám neřekl, že jej znáte?“ ulil jsem se na Dona Lusinghieriho. Takhle bych si na Dona nikdy nedovolil mluvit, jenže jeho známost s Andalonem měnila situaci.
„Marty, stejně by nám to bylo k ničemu.“
„Jenže jste nám to mohl aspoň říct!“ zařval na něj Zac.
„Tenhle tón si teda vyprošuji, Zacu,“ uklidňoval jej Don. „Takhle hrubě se mnou mluvit nebudeš.“
Zac se ještě chystal něco říci, několikrát naprázdno otevřel ústa a zase je zavřel. Neřekl nic. Jen se sebral a mířil ke dveřím.
„Večer vám zavolám,“ řekl jsem na Lusinghieriho a šel jsem za Zacem.
„Marty, Zacu,“ zkusil to ještě Don, ale ani jeden jsme nereagovali a šli jsme ven.
„Zacu, počkej!“ zavolal jsem ode dveří.
Zastavil se uprostřed kroku. Pomalu se otočil a koukal na mě. Právě jsem se něco chystal říct, ale byl rychlejší.
„Zvu tě na oběd. Potřebuju si odpočinout.“ Smutek v hlase mu dělal potíže, ale dělal jsem, jako že jsem to nepostřehl.
Nastoupili jsem do jeho Ferarri a odjeli. Trvalo nám to asi patnáct minut, než jsme dojeli na místo, kde Zac chtěl. Během té doby ani jeden z nás neřekl vůbec nic. Nevím jestli to bylo proto, že nám oběma unesli ženu, která nám byla blízká nebo tím, že nám Lusinghieri řekl o přátelství s únoscem. Ve mě převládal hněv na Andalona než na šéfa. Jak to pociťoval můj společník, to nevím.
V restauraci nás usadili do pohodlných židlí u okna. Objednali jsme si a opět seděli v tichu. Neprostupné ticho rušené tichými rozhovory návštěvníků restaurace a projíždějících automobilů venku na silnici. Zac se na mě zkoumavě podíval. Nejdříve jsem myslel, že mám na tričku nějakou skvrnu, ale po propátrání sledovaného místa jsem nic nenašel.
„Co je?“ Zeptal jsem se do vzduchu, protože jsem věděl, o čem Zac přemýšlí.
„Nic.“ Měl prázdno v hlase. Neurčitý tón, ze kterého nepoznáte, jestli je člověk smutný nebo naopak šťastný. „Jen přemýšlím o Terri a o tom, co jí teď asi dělají. Kde může být?“
Co odpovědět na takovou otázku.
„Najdeme ji, Zacu. Neboj se. Bude v pořádku.“ Utěšování mi moc nešlo, ale úsměv na Zacově tváři, první za poslední dva dny, byl utěšující.
Přinesli nám jídlo a když jsme chtěli platit, otočil se Zac na číšnici.
„Prosím vás...“
„Ano?“
„Vyřiďte vašemu kuchaři, že to jídlo bylo znamenité. Lepší kuře na kari jsem neměl. Můžete mu to vzkázat?“
„Ale jistě, pane. S radostí.“ Nasadila úsměv a odpochodovala s vysokým dýžkem.
Vyšli jsme ven. Zac mě odvezl zpátky k autu, ale hned odjel. Bez rozloučení. Naštvalo mě to, ale neměl jsem mu to za zlé. Chápal jsem jej. Chtěl jsem být taky chvilku sám. Zajel jsem do baru, kde jsem trávil těžké chvíle a objednal si... hm... vlastně už ani nevím, kolik toho bylo, jak jsem byl namol. Bylo jasné, že když jsem se ráno probudil u sebe doma s půlkou peněz v peněžence, muselo to být hodně, co jsem utratil.
Bylo kolem druhé, když jsem vyrazil k Lusinghierimu. Uvědomil jsem si, že jsem mu včera slíbil telefonát, jenže jsem na něj zapomněl a teď už nemělo cenu to řešit. Kdyby si to chtěl vyžehlit sám, zavolal by.
Nikdo si mě nevšiml, když jsem přišel do bistra. Teprve až jsem si sedl k Lusinghieriho stolu, tak mě každý pozdravil. Zac seděl v koutě s hlavou složenou do dlaní. Don kouřil doutník a nohou mi posunul pod stehno kufřík.
„Peníze,“ vydechl suše. „Chci se vám dvěma nějak odvděčit,“ přičemž se díval střídavě na mě a na Zaca, který nás už sledoval a červenýma očima. „Berte a nenechte se zabít!“
„Jenže Andalon říkal...“ namítl jsem.
„Říkal, ale nikdo nemusí vědět, že tam Zac bude.“
Uznal jsem, že měl pravdu. Jako vždy. Měl ji vždycky.
„Zjistili jsme, že Mann kolem opuštěné kovárny nechal hlídkovat několik lidí. Převážně chlápci ze skupiny jeho otce. Podle mého zdroje jich tam je kolem deseti a poté Mann, Andalone, několik další hlavních maníků a ... Terri. Je v pořádku.“
Zacovi i mě se ulevilo. Je v pořádku.
„Problém je jen v tom, že jí drží svázanou pod lisem, který dokáže hravě zrušit auto.“ Naštěstí už nepokračoval stylem ,takže si dokážete představit, co by to dokázalo udělat s křehkou dívkou´, no to bych nesnes.
Tím nám samozřejmě nálada poklesla.
„Ááá...hoši, promiňte, já jsem to tak...“
„To je v pořádku, šéfe,“ přerušil Dona Zac.
Lusinghieri chtěl ještě něco dodat, ale nakonec si to rozmyslel a lačně si popotáhl z doutníku.
„Myslím,“ začal jsem, „že bychom se měli jít připravit. Co ty na to, Zacu?“
Neurčitě přikývl a počkal na mne u dveří vedle barového pultu. Sebral jsem kufr s penězi a odcházel jsem také.
„Nechť je Bůh s vámi!“ popřál nám Don a odešli jsme do zbrojnice za Alexem.
„Nazdar, pánové,“ zavolal od své obrovské plazmové televize, na které hrál nějaké závody, „hned jsem u vás!“
Trvalo mu to si minutu než se dostal od televize. Nedařilo se mu a tak herní konzoli, na které hrál rozdupal a nakonec ji hodil přes celou místnost o zeď, na které se rozletěla na malinké kousíčky. Na televizi zůstal jen černobílý prskot.
„Tak. Co to bude dneska?“ Ptal se, ale bylo nad míru jasné, že ví, o co jde.
„To nejlepší a nejúčinnější,“ řekl stručně Zac.
Alexandr opřený o stůl popřemýšlel a odešel do vedlejší místnosti. Šlo vidět jen velkou skříň, v níž byly vystavené spolu s bazukou i obrovské nálože trhaviny C4 a dynamitu. Alex se vrátil asi po pěti minutách s velkou taškou, z níž všechno povytahoval a předvedl nám své zboží. Postupně nám je všechny představil.
Já jsem se mohl spolehnout jen na své dva miláčky připevněné v pouzdrech na bocích hrudníku. Dva stříbrné Desert Eagly s prodlouženou hlavní a dvojnásobně větším zásobníkem nábojů. Ale ani šest zásobníků po patnácti nábojích někdy nestačí. Pamatuju si na jeden kšeft, kšeft, ve kterém jsme se s těma lidma nějak nepohodli a pomalu jsem nestačil ani nabíjet.
Pro zichr jsem si vzal dvakrát výrobek firmy Ingram – Mac-10, přerostlou automatickou pistolku, která dokáže chrlit projektily pětkrát rychleji než standardní pistole. Potřeboval jsem na ně zvláštní pouzdra, která jsem připevnil k pasu a stehnům. K horní části paže jsem si připevnil zvláštní pouzdra pro zásobníky a vtlačil do připravených děr, několik zásobníků. Pokud si vzpomenete na scény z filmů, kde vždycky před vstupem člověka ohmatávají jestli nemá zbraně. Ještě nikdy jsem si nevšiml, že by se zvlášť důkladně věnovali pažím. Nešlo mi o to, aby zbraně nenašli, k těm se vždycky dobře dostává, když člověk ví jak, jenže k čemu vám bude pistole, když k ní nemáte náhradní munici? Navíc jsem si oblékl zvláštní zimní bundu, která měla rukávy na suchý zip, takže se při potřebě munice rukávy zahodily a přístup k munici byl jednodušší. Navíc jsem své dva miláčky přemístil ze standardního pouzdra na boku hrudi na její předek. Doufal jsem, že to přes bundu nebude vidět ani cítit. A taky nebylo.
Zac si od Alexe vypůjčil dvojici futuristicky vypadajících pistolí (Alex k nim dodal: „Zkus si je, Zacu. Je to prototyp Desert Eagla. Na blízko je vražedný.“), na záda si převrátil starý dobrý Kalashnikov AK-74, taktéž si připevnil popruhy ke stehnům a do připravených volných míst narval několik zásobníků až po okraj nabušených kovovými projektily. Nebylo plánováno, že Zac půjde se mnou, tedy nepotřeboval nic schovávat.
Nastoupili jsme do Zacova Ferrari 550 Maranello a vyrazili. GPS nám přesně ukazovalo, kudy máme jet. Zastavili jsme několik bloků od opuštěné kovárny. Vystoupili jsme a rozdělili se. Ještě než mi Zac zmizel z dohledu, viděl jsem ho na požárním schodišti. Cestou autem jsme se domluvili, jak bude akce probíhat, ale je lepší improvizovat, než jít podle plánu.
Vstupní dveře byly pootevřené přesně pro člověka. Na usedlém prachu byly vyšlapané stopy několika lidí, které vedly stále kupředu. Okolní lisy, buchary, výhně i zápustky všeho druhu byly opředeny silnou vrstvou rzi. Vypadalo to tam, jako by tam lidé nežili už dobrých sto let. Nezastavoval jsem se na prohlídku a pokračoval dál. Kufřík byl nápadně lehký, všiml jsem si toho až tehdy, ale neměl jsem čas zjišťovat jestli v něm něco je nebo nikoliv.
„Stůj, kufr polož na zem a ruce za hlavu,“ ozval se sebejistý neznámý hlas. Sledoval mě minimálně jeden pár očí, ale počítal jsem alespoň se dvěma páry.
Učinil jsem, jak chtěl a teprve poté se ke mě zboku přiblížil. Podíval jsem se na něj. Mířil na mě zbraní – karabinou M4 s optickým zaměřovačem.
„Být tebou tak nedělám kraviny,“ upozornil mě. „Míří na tebe několik lidí, takže jestli chceš ještě vidět svou holku, tak buď v klidu.“
Stoupnul si za mě a začal mě šacovat. Nohy jsem měl čisté, pokračoval nahoru. Na pasu objevil oba Macy a odebral mi je. Pokračoval dál, ale přes hrubou bundu už neodhalil mé dva Desert Eagly ani náhradní zásobníky. Na jeho povel jsem opět vzal kufřík a pokračoval v chůzi následován ozbrojencem. Naváděl mě až jsme dorazili k chumlu lidí. Mann, Andalon, několik dalších lidí a vpravo od nich seděla Terri přivázaná ke kancelářské židli pod obrovským lisem, který, jak vypadal, byl po zmáčknutí tlačítka ochoten velmi rád změnit svou vysokou potenciální energii v energii kinetickou. V koutku duše mě napadlo, kde se tady vzalo kancelářskou židli, na kterém Terri seděla, ale nebyl čas to řešit.
Mann mě konečně zaregistroval.
„A...pan Freezing. Vítejte.“ Zdálo se mi to nebo měli Mann i Andalon stejného učitele výchovy?
„Pusťte ji!“ rozkázal jsem.
„Nejdřív peníze, pak holka,“ řekl Mann a nevypadal na to, že by to chtěl měnit.
„Dejte jí dolů z pod toho lisu.“
„Ano? A v jakém stavu by jste ji chtěl?“ podíval se směrem na Terri. U ovládacího panelu stál nějaký chlápek s pistolí v ruce. Otočil jedním knoflíkem. Poskočilo mi srdce, když to udělal. Naštěstí to bylo pouze spuštění motoru lisu. Samotný lisovací proces měl teprve přijít.
Místo odpovědi jsem mu hodil kufřík a při rozmachu jsem málem zranil ozbrojence, který mě následoval a teď stál za mnou. Mann ke kufříku přešel, zvedl jej a otevřel jej až u stolu. Otevřel jej ale tak, že jsem do něj neměl možnost nahlídnout. Mann se usmál. Nebyl to ale ten úsměv z radosti, ale přechytračení tím druhým. Vytáhl z kufříku obálku, tu roztrhl a vytáhl z ní dopis. Chvíli trvalo než jej přelouskal a pak se začal smát. Smích ho za dvě vteřiny přešel a zlostí shodil ze stolu vše co na něm bylo.
Dopad kufru nenásledoval vypadáváním balíčků peněz. Byl prázdný. Ted Mann zmačkal dopis z kufru a odhodil jej pod stůl. Přešel ke mě a upřeně se na mě podíval.
„Ty bastarde!“ A vrazil mi pěstí. „Všichni jste svině z toho vašeho spolku. Největší hovada pod sluncem.“
Kupodivu mě pálila tvář z jeho rány. Neměla ale tak vypracovanou razanci jako ta, kterou jsem mu hned na to ubalil. Ozval se ten charakteristický zvuk vytahování pistolí a následného natahování kulky do komory.
„Nestřílejte!“ vykřikl Mann. Chtěl jsem je všechny rozstřílet na cucky a zachránit Terri, ale trvalo by mi to tři vteřiny, než bych rozepnul bundu a dostal se ke svým pistolím. Mann se otočil zády ke mě a odcházel.
„Zabiju ho sám.“ Udělal rychlý pohyb, kdy vytáhnul pistoli zpoza opasku a zacílil na mě.
V tu chvíli jako by se čas zpomalil. Všechno bylo pomalejší, jen já se mohl pohybovat stále stejně. Nutkání mě přinutilo podívat se doprava nahoru, kde jsem si všiml Zaca s M4 s okem v optice mířícího na Manna a mačkající spoušť. Ve stejnou chvíli zmáčkl spoušť i Mann a zároveň i já jsem se otočil a postavil se vedle ozbrojence a vytrhl mu z ruky samopal. Mannova kulka jej strefila přesně mezi oči a on se seskládal na zem. Otočil jsem se ještě směrem na skupinku, namířil a zmáčkl spoušť.
Čas se opět vrátil do normálu a plynul zase normálně. V rychlosti jsem se schoval za ovládací panel, který vypadal, že vydrží několik nárazů kulek, dokud nezměním svou pozici. Sundal jsem si bundu a vytáhl své pistole. Objala mě zima a její neteplé prsty. Naskočila mi husí kůže. Nic sem ale necítil v zápalu boje.
O patro výš běžel Zac z jedné strany na druhou a kropil Mannovy lidi kulkama z Kalashnikova. Ve chvíli, kdy jim mizel z mušky, jsem z úkrytu vyběhl já a věnoval jim několik kulek, než jsem doběhl do svého nového úkrytu.
Ze zbytku Mannových lidí se ozvalo několik výstřelů směřující mým i Zacovým směrem. Seshora mě Zac kryl palbou a já dokonával jeho dílo přesně mířenými střelami. Hodil jsem očkem po Terri, která se na židli zmítala. U ovládacího panelu lisu se zvedal polomrtvý týpek a už už se snažil zmáčknout knoflík povolující uvolnění lisu.
„Zacu! Ovladač!“ zařval jsem přes rameno.
Ozvalo se několik dobře mířených ran, po kterých už se ruka na ovladačích nepohybovala, jen bezvládně zvadla a spadla na zem. Všude bylo plno mrtvol. Vybral jsem si jednu, na kterou jsem měl čas se podívat. Byl to Andalon. Spadl tak, že se mu sako rozepnulo a odhalilo jeho trup. Měl u sebe bič. Kdo ví proč? A kdo ví proč jsem si ho vzal.
„Mrtthh!“ ozval se vzlykající hlas Terri přes roubík.
Zvedl jsem hlavu a přeběhl ke kraji lisovacího stolu.
„Terri zvedni nohy,“ přikázal jsem.
Terri poslechla a bič se jen mihnul vzduchem. Zachytil se výškově nastavitelné tyče.
„Chcípni!“ ozvalo se od ovládacího panelu, kde klečel Andalon připravený zmáčknout příslušný knoflík pro uvolnění. A zmáčkl. Ozvalo se zaskřípání. Přesně to, které přináší smrt.
Nečekal jsem ani vteřinu a rychle zatáhl za bič. Terri málem spadla, ale nakonec udržela rovnováhu. Lis nekompromisně padal dolů a už to vypadalo, že to Terri nestihne. Na kraji stolu lisu se židle zastavila, ale Terri díky kinetické energii, letěla a spadla mi přímo do náruče. Ozval se odporný dunivý zvuk dopadajícího lisu ničícího kancelářskou židli.
„Ne!“ vydechl polomrtvý Andalon.
Vedle něj se objevil Zac s jedním Macem v ruce. Malá automatická pistole už mířila na Andalonovo tělo. Jeho majitel se podíval do Zacových očí, které ve zdejší tmě byly černější než stín.
„Máš štěstí,“ řekl Zac a hlavní Maca se poškrábal na nose, „málem si mi zabil sestru! Čet´ si Bibli, Andalone?“
Ten jen zakroutil neznatelně hlavou.
„Jo, jasně. Jak takové hovado jako ty by mohlo číst něco, jako je Bible. Zapamatoval jsem si z ní jednu pasáž. Kniha Moudrosti 13:1.
Vskutku nicotní jsou od přírody všichni lidé, kterým nebylo dáno znát Boha. Ze všeho dobrého, co mají před očima, nedokázali poznat toho, který je, a z pohledu na dílo nerozpoznali Tvůrce.
Chápeš co to znamená?“
Andalon opět zavrtěl hlavou na nesouhlas.
„Že si nezasloužíš žít!“ zařval Zac, namířil na něj samopal a vyprázdnil jej jedním dechem. Tělo Andalona se pod náporem kulek zmítalo, ale poté jen bezvládně absorbovalo náboje a už se nehnulo.
Já s Terri v náručí jsem se na Zaca díval trochu divně, ale nechal jsem to tak. Terri jsem postavil na zem a rozvázal ji. Zac se k nám připojil.
„Tak co, ségro?“
Terri hned neopověděla, protože se notnou chvíli věnovala mým rtům. Pak bratrovi věnovala nelichotivý pohled.
„Tak to je ta nejdebilnější otázka, kterou bych od tebe čekala, Zacu!“ uštědřila na jeho účet. „Stačilo by něco jako ,jsem rád, že si z toho venku´.“
„Já jsem rád, že si z toho venku,“ přiznal jsem.
Chytla se kolem mého krku a dlouze mě políbila.
„Jdeme pryč. Tady už nechci být!“ přiznala Terri.
Odešli jsme z kovárny a pro jistotu zavřeli vstupní dveře. Lidi nemuseli hned vědět, že tam leží banda postřílených gangsterů.
Nasedli jsme do Zacovy Ferrari a odjeli k Lusinghierimu a vstoupili do bistra přes zadní vchod. Lusinghieri nasadil velice radostný úsměv. Přisedli jsme si k němu a o nás přívětivě přivítal a objednal nám pozdní odpolední oběd. Celé odpoledne jsme strávili u Lusinghieriho a večer jsme šli pařit. Nad ránem jsme se rozdělili. Já jel domů sám a Zac jel domů s Terri.
Ráno jsem měl v plánu si konečně zajet pro svoje autíčko. Před servisem už na mě čekala moje Honda S2000 připravená k odjezdu. Když jsem si šel pro účet k pultíku, u kterého stál majitel servisu, pozdravil a podal mi kus papíru se sumou.
„Tolik?“ Nevěřil jsem svým očím, že po mě chce tolik peněz. „Dva tisíce dolarů? Bože, za co to je?“
„No, našli jsme nějaké závady a tak se museli opravit, jestli chcete, tak vám dám papír, na kterém je rozepsané, co se s vaší Hodnou dělo.“
„Ne, kašlete na to.“ Vytáhl jsem peněženku a odpočítal přesný počet stodolarovek. „Jestli nepojede tak, jak jela předtím, tak si přijdu stěžovat!“ pohrozil jsem.
Majitel jen pokýval hlavou a šťastně přijal tučnou sumu, o kterou mě prosil.
Nasedl jsem do svého autíčka. Sedačky Sparco mě chytily do svých rukou a pojistili mne čtyřbodové pásy. Nastartoval jsem a agresivně vypálil. Spojka byla pohotovější než jindy a akcelerace nehorázně vysoká. Zastavili jsem na křižovatce na červenou.
Rozkoukával jsem se po okolí. Vedle mě zastavil můj kámoš Mike Zone se svou RO_JA Fiatem Bravo.
Čekal nás dlouhý závod. Vítěz platí oběd. Možná proto mě tentokrát Mike nechal vyhrát.
|