Dnes mu operovali šedý zákal.

Jeho oči.

Oči syna tvrdého sedláka

co umřel v pětačtyřiceti, když mu uřízli nohu.

Syn matky, která

na polích zůstala sedmiletou holčičkou.

(Stáda bílých koní

teď volně běhají obzorem

v mlhách polí jejích dětí

a dětí dětí ...)

Děti.

Tyhle děti si hrály na sedláky,

a dbaly na své meze

tak, že zapomínaly na city.

Oči - duhovky

v důlkách vybělených prázdnotou.

Táta hrál hru dál.

Až se pole na svazích Himalájí

dotklo jeho šedých očí.

(A bílí koně běží

obzorem

až dolů

ke kořenům, odkud roste obilí.)

Ještě tisíckrát to napsat,

hledat tvary bolesti

v tom, co už nebolí.

Můj táta - černá ovce

jeho nové městské rodiny.

Dívala jsem se na něj

- pod šedivými vlasy dětská tvář,

na fotce nad propastí

na visutém provazovém mostě

- jak prostě se může najít

ONO beze slov.

Co se tisíckrát polklo doprázdna,

co ulpělo v babiččiných záhonech,

v třešni v rohu zahrady,

v peckách, co vystřílené z koruny

putují  černozemí vědomí.