Den, kdy se zastavil čas

   Mám chuť namalovat sám sebe a ukázat to lidem. Důvod? Pravděpodobně proto, abych těm, co mě nechápou ukázal, co ve mně je a zároveň, jak si sám sebe představuji; znázorněno

mým 'vnitřním autoportrétem'.

   Postupem času, bylo to myslím navečer, když jsem za stolem nad papírem seděl s tužkou v ruce a přemýšlel o svém duševním obličeji, jsem si vlastně uvědomil, že celé to snažení o znázornění duše sebe sama, trvající asi tak týden hrubého času, bylo vlastně zbytečné. Ať jsem přemýšlel tak, či onak, stále více a více mi tenhle samospasitelský nápad připadal jakkoliv nesmyslný. V ten moment jsem si připadal jako Marx. Vysvětlím; přišel jsem na výborný nápad, jak sám sebe v této společnosti, ne individuálně, ale všeobecně spasit, načež po oněch sedmi dnech jsem zpětnou úvahou zjistil, že je naprosto utopický. Uvědomil jsem si totiž věc, o které jsem pravděpodobně věděl již dříve, ale nechtěl jsem si ji připustit, natož jí věřit. A to, že tahle společnost postupem desetiletí či staletí absolutně ztratila nebo se zbavila, ať už vědomě či nevědomě, duševních hodnot jednotlivce. Myslím, že tohle je následek šíleně rychlého nárůstu hodnot materiálních, což je způsobeno rádoby civilizačním vývojem tvora moudrého, sebe sama nazývajícího se: Homo sapiens sapiens, neboli Člověk moudrý, respektive přemoudřele nevyrovnaný. Po logicky navazující úvaze zjišťuji, že takovýhle tvor, omámený životem v této konzumní společnosti, kráčejíc přelidněnou ulicí směrem k masně, pro kus tkáně tvora jiného, bez toho, aby se musel modlit a dávat oběti Bohyni lovu a následně trávit šípy, samozřejmě řečeno obrazně, tak takovýto tvor by byl, v případě úplné ztráty materiálního způsobu života a jeho pohodlí, sám sobě i přátelům naprosto odcizen. No, to poslední slovo zní mým uším dosti podivně, že(?), použiji tedy označení laické a tudíž jednodušší, moralisté doufám odpustí, tak tento tvor by byl, ani tak NE sám sobě a už vůbec NE přátelům, avšak byl by totálně v prdeli. Kdo z těch, tvorů, kteří tohle čtou neví, co ono slovo znamená, ať tedy použijí anatomický slovník a hledají slovo na "Ř", obsahující tři písmena.

   Poté, co mi tenhle řetěz myšlenek přepochodoval přes 'mozkové centrum logiky', znejistěl jsem. Ruce se mi roztřásly a kdybych neseděl, dozajista by se mi podlomila kolena. Na povrch něčeho řídkého vyplula otázka, ze které jsem měl šílený strach, ale nebylo jí vyhnutí: "Jak nyní oznámím, či vysvětlím lidem, jaký ve skutečnosti jsem, jak změním jejich názor, přeměněný v utkvělou představu, že nejsem schizofrenik, paranoik ni jiný šílenec?". Což je otázka možná i záludnější, než Hamletova: "Pít či nepít?", och, pardon: "Být či nebýt?". Pociťuji mírnou, ale na intenzitě pomalu narůstající závrať. V ruce jedné držím žiletku, s pochybně slabošským úmyslem vyřešení problému a v ruce druhé zjišťuji, držím "Příručku pro začínající poustevníky", přitom nechápu, kde se tady vzala. Soudě dle zachovalosti vazby, asi vysoce ceněný majetek mého nebo snad sousedovic prapradědy, snažím se nesmyslnými úvahami odpoutat pozornost mé mysli od stokrát děsivější a zapeklitější otázky,…bezvýznamně. Přibližně po půlhodině stresu, depresí a nepředstavitelných muk, jsem se rozhodl: Postavím se k problému jako muž! - schovám se do nejbližší jeskyně a v případě člověka, blížícího se směrem mým s úmyslem optat se bezduchým tónem, kdo vlastně jsem, počnu medvěda napodobovati, snažil jsem se opět krajně nepříjemnou situaci zjednodušit. Hlavou mi náhle blesklo použitelné a hlavně zajímavé zjištění - řešení. Uvědomil jsem si, že ať už  můj úchylně chorý mozek, jak to co nosím v hlavě nazývají mí přátelé za a nepřátelé před mými zády, vymyslí jakoukoli analýzu či pojetí podstaty mé individuality, tak i nejrozumnější zastupitelstvo, selektované z celého jednoho lidského pokolení, nebude sto pochopit do hloubky řetězu slov splácaných mnou do vět, úzkostlivé a hlavně beznadějné obhajoby mé. Z čehož jsem následně usoudil, že dumání, ať už bude jakkoli sebeútrapnější, nad problémem týkajícím se ospravedlnění a morální očisty, ne vůči lidem - jednotlivci, nýbrž vůči společnosti je naprosto bezvýznamné a nesmyslné. Pochopil jsem pozdě, ale přece jen, že ať už řeknu myšlenku hlubší, než Mariánský příkop, zareagují stejně, jako kdybych prohlásil sebepovrchnější poznatek, dotýkající se až samé hranice bezduché ubohosti.

   Vstal jsem ze židle a ušel sedm a půl kroku na severo, severo-západ a zastavil se před zrcadlem. Podíval jsem se na svůj šedožlutý obličej s bledými rty a černými podočními vaky, jenž hrozily přelitím či explozí, svýma veškerého lesku pozbývajícíma očima, neurčité barvy. Toho jsem si ale nevšímal. Snažil jsem se totiž ve své kartotéce ksichtů najít ten nejdokonalejší výraz uvolněně podrobeného, ale zároveň sebevědomého filosofa-génia,…tedy jsem si myslel…nebo,…nebo alespoň jsem měl pocit, že se takhle uvolněně podrobený a zároveň sebevědomý filosof-génius tváří,…ať milovaná má Gaia vede mne, aby tomu tak bylo. Jen abych osvětlil svou nervozitu: využívání či zneužívání těch pravých a nejvhodnějších výrazů a pohledů v tu pravou a nejvhodnější dobu bylo již odedávna mou slabou stránkou. Po chvíli, asi tak další půlhodině špulení, křivení a ohrnování rtů, zvedání a snižování obočí a podobných mně nepříjemných, samovolně nepřirozených deformací mého, už i tak zničeného a svým způsobem hrůzného obličeje, jsem se uklidnil a dostal náramnou chuť, všem těm zahořklým, zakomplexovaným a vůči mě xenofobním lidem říci: "Stojím rovnýma nohama s hlavou otočenou doprava na západním cípu nebe a dívám se směrem kol sebe, a vidím: balónky duhově vesmírných barev, vznášet se v šíleném pádu do propasti sebe samých, s propletenými šňůrkami sebevražedné věrnosti osudu, a někde, neskutečně daleko, snad osm světelných věků, slyšel jsem vzlykající a plačící děti, ptát se svých rodičů, proč památka z poutě, ulétnuvší jim zrádně směrem k východnímu cípu nebe, směje se jim do očí, pisklavým smíchem svým sebevědomým, ačkoli životní dráha jejich odpočítávána jest již jen v minutách. A mé srdce otevřelo se naproti vjemům podvědomým či pocitovým, aniž bych vůlí svou nebo chtíčem dokázal té bolesti zabránit. I pocítil jsem, ve snění zahalen, tu nádherně sladkou, však rozumu neskutečnou, nestrojenou pachuť života konce svého, ačkoli…, že by ne(?), snad byla to pachuť konce života veškerého. Sic byly hodiny mé, pocitům i vjemům podvědomým  otevřené, však nikoli duše má ve mně samém zůstala. Ta zajata ve spárech obludy-dravce, spoutaná přísným příslibem vlastního mlčení, letěla-padala smrtící rychlostí a já z posledních sil bojoval se závratí, topil se v miriádách myšlenek a stesků, omámen vůní zahrady tajemných květů, na nichž ulpívaly v kapičkách rosy chladné ty hvězdy, chladné jak oči vás všech, chladné pro temnotu prolhaných duší, jak nechutně chladná vaše zrádná mluva, krmená přetvářkou a ubohou povrchností vašich přeslavných předků…a z ničeho nic, jako mávnutím kouzelného proutku, do podoby sochy, do ztuhlosti jí vlastní, já, i vše kolem mne zastavilo a utišilo se, od tohoto dne, v průzračném tichu hrobu či vesmíru. Zkamenělo: zrození i stáří, teď zvuk utichl v temném svém postesku a prach v paprsku světla matný, namísto třpytu jest. Zakleti ve věčném hloubání, týče se života, času a smrti.

   Zhlédněte špínu svých duší, zbaveni směšného odporu, pak hrdě zvedněte hlavu, pohleďte "šílenci" do očí a křikněte: 'Má duše čistší jest, než-li Tvá, jak si vůbec můžeš myslet, že se s tvojí srovnává, ty zrůdo dětských nočních můr!' Když duše vaše průzračné budou, jak horský křišťál je, Já…v jeho vesmírně zářivých barvách shořím, jak papír nejčistší, jak papír nejjemnější, plamenem jeho, barvy krve."

   Probral jsem se ze snění a po rukou mi stékala barva rudá, co jiní nevidí.

   Drhnul jsem si ruce v umyvadle, kartáčem, v horké vodě s mýdlem.

   Slyšel jsem, jak mi v uších, v mozku zní věta. Byla šílená…, úděsnější, než úděsnost sama… a… a nešlo to, prostě se nešlo jí zbavit… pořád… pořád šeptala… a šeptala, bylo to k nevydržení,… ta slova: "Krev na rukou tvých, jest krví dítěte.", a šeptala… a křičela: "Na světě zločinu horšího není možno býti!", a ta ženská… já… já ji neznám a… a ona křičela: "Vráááh, Bože vráááh! Mé dítě, můj Bože, ty mé děvčátko! Ty musíš žít, můj Božééé… prosím!" A pořád křičela a plakala a prosila. Dovolávala se Boha a spravedlnosti. Byl jsem od ní vzdálen snad několik mil a pořád jsem slyšel zcela zřetelně, něco o tom, že jí šílenec zabil holčičku - bylo to její dítě a byla to její vina. Byl to její Bůžek milosrdenství. Teď uvědomoval jsem si, že mluvila o šílenci, takže… takže já to nebyl. Prostě jsem to neudělal. "Já přeci nejsem šílenec!", pomyslel jsem si a prohlížel přitom, jak červená tekutina vytváří úchvatné obrazce, a jak v malých kapičkách padá z konečků mých prstů směrem k zemi. Nevím proč, ale připadlo mi to bláznivé. Usmíval jsem se…. Zvedl jsem hlavu a všiml si jedné pozoruhodnosti, a to, že lidé jenž procházeli kolem mne v protisměru a já procházel kolem nich, že měli takový šíleně nezdravý pohled a byli bledí. Vypadali úplně jak šílenci a kolik jich bylo!

   "To budou mít těžký úkol, najít jednoho šílence, mezi tolika, haha-ha!", pomyslel jsem si, anebo si to řekl pro sebe, ale velmi, velmi potichu,… tak aby to nikdo neslyšel.

   Někdo mne chytil za rameno….

   Chtěl jsem se ohlédnout, ale,… ale strhli mně na zem a… a všechno to bylo tak rychlé….

   Najednou bylo kolem mě a nade mnou strašné množství lidí… navzájem se překřikovali, říkali sprostá slova, která mně urážela, chovali se jako šílenci, a taky tak vypadali, a taky pořád o nějakém mluvili a dávali jej dohromady s nějakou holčičkou.

   Křičel jsem, ať mě nechají, že… že mám strach.

   Od té chvíle se událo mnoho podivných věcí, které… které se vymykají zdravému rozumu. Nejdříve mne dali do jedné místnosti a křičeli na mne, nadávali a pořád se mne na něco ptali, třeba: "Jak se jmenujete, odkud vůbec jste, máte rodinu, matku, otce?"

   Řekl jsem pravdu, protože lhát neumím a on na mne začal křičet, tak jsem se rozbrečel, protože mi nevěří. Položil mi tu otázku znova a já mu zase odpověděl, že matku jsem nikdy žádnou neměl, a že otec zkameněl i se svou přetvářkou a povrchností, mezi květy tajemných barev, na západním cípu nebe, s hlavou otočenou doleva a… a ten člověk mně uhodil, tak jsem se rozbrečel ještě více a rozhodl se, že s nimi nepromluvím už ani slovo.

   Ta žena křičela: "On je vráááh, zabil mou holčičku,… mou holčičku podříznul, jak podsvinče!"

   "To není šílenec!!! Neééé!!!" Slova. Výkřik. Všechno to vzplálo. Všechno to shořelo. Zmizelo, jak mávnutím kouzelného proutku. Utichlo. Vniklo do stěn místnosti, měkkých, jak postýlka, ve které prospal jsem dětství. Probuzen vlastním křikem, tak, jako snad pokaždé.

   "Uf", oddychnul jsem si, "to byl ale úděsný sen."

   Odpoledne jsem požádal člověka, co žije na druhé straně dveří o papír, štětce a barvy. Nejprve mi je ten lakomec nechtěl půjčit, ale po rozhovoru s asi jeho spolubydlícím, nakonec svolil.

   Sedím na zemi a před sebou mám bílý list papíru…

   Vybírám barvu, kterou bych začal…

   "Víte, já totiž pracuji na svém duševním autoportrétu. Ale nevím,… nevím, jak se mi podaří, takže mi držte pěsti!"

   Na velkém papíře se objevily duhově barevné čáry ve tvaru rukou. Jen červená mezi nimi chyběla. Ta totiž v odstínu nachově rudé tvořila a měnila tvary skvrn na rukou v úchvatných obrazcích, a pak v malých kapičkách padala z konečků prstů směrem k nebi.

   Vzduch zhoustl a nebe mělo barvu rudočernou, a pak… pak, z ničeho nic se čas zastavil….