|
Ve VAŠEM prostoru redakce Totemu nezodpovídá za obsah jednotlivých příspěvků. |
|
| |
Často se setkávám s názorem, že určitá báseň osloví vždy jenom někoho.
U jednoho čtenáře vybudí obrazotvornost, naladí ho na základě jeho zkušeností, je mu
pocitově známá a srozumitelná.Jiného ty stejné verše neosloví, nenajde v nich nic podnět-
ného, prostě mu "nesednou".
Pokud toto platí, mělo by platit i to, že jakákoliv báseň vždy nějakého čtenáře osloví, ať je
psána jakoukoliv formou, stylem a je složena z libovolných slov s libovolným významem.
Přesto má autorovo množství prostředků jeho tvorby určitou hranici.Ta je dána jeho všeobec-
ným poznáním, vědomostmi a zkušenostmi.Roli zde hraje také prostředí, ve kterém se dotyčný
během života nachází.
Hranice této oblasti se těžko rozšiřují, překračují.Pokud si tento "okruh" autor uvědomí,
může přemýšlet o vhodném způsobu, jak se dostat "vně", resp. jak daný okruh rozšířit pomocí
myšlenkových konstrukcí.
Zatím se mi jeví jako slibné tyto možnosti :
1. Zavedení náhodného prvku, variací a kombinací do tvorby.
2. Konstrukce tvorby založená podle charakteristik jevů nebo procesů proběhlých a
probíhajících v okolním světě a podle charakteru jejich "produktů".
3. Přístup ke tvorbě z hlediska jejích prvků a relací mezi nimi.Práce s těmito prvky a relacemi,
jejich vzájemné promítání a pod.
4. Zahrnutí postupu při tvorbě do samotného aktu tvorby - vytváření tvůrčího postupu.
Každý postup ve tvorbě je přitom možno použít k vytvoření jiného tvůrčího postupu.
.
|
|
|