Marie si právě pohrávala s myšlenkou, zda odejít nebo zůstat. Společnost okolo ní byla natolik rozjařená, že si jejího odchodu stejně nikdo nevšimne. Jenže se jí to nechtělo jenom tak „zabalit“ Kde jinde přijít o panenství, než právě na maturitním večírku. Ať je třebas pod obraz, ať je z něj cítit pivo nebo tráva, hlavně když ji nepozvrací a konečně defloruje. Všude o tom četla, jaké je to úžasné, když muž do ženy proniká. Jak je báječné, když ji zahrne něžnostmi a mazlením, když si muž ženu dlouho předchází dárky a květinami.

„Dárky a květiny pro dnes vynecháme. Mazlení s něžnosti také, jen ať se proboha najde někdo, kdo mi ho Tam vrazí, ať vím, jaké to je!“

Pomyslela si.

„Mě si stejně nikdo nikdy nebude předcházet, protože se do mě nikdo a nikdy bláznivě nezamiluje. Jsem tlustá! A nejenom že mám dvacet kilo nad váhu, ještě k tomu nevýrazný obličej, růžovou kůži plnou uhrů a nehezké rovné ani zrzavé, ani blond, ani hnědé, vlasy. Nos jako skobu, hlavně když mě nepozvrací...!“

Byla tak zabraná do svých myšlenek, že dlouhou dobu nepostřehla nevýrazného mladíka, jak před ní postával a nesměle přešlapoval.

„Odpal!“

Vyrazila proto ze sebe jaksi neplánovaně, ale hned toho litovala. Došlo jí totiž, že to může být ten, na koho čeká. I když při na míle sršící nesmělosti z celé jeho osobnosti asi bude muset převzít veškerou iniciativu. Vždyť ji ani neoslovil, jen před ní stál a zíral a to mohlo znamenat cokoliv.

„Promiň.“

Vyhrkla skoro mile v zápětí.

„Já přemýšlela o tom pekle kolem sebe a trochu moc jsem se do toho zabrala. Nechtěla jsem na tebe být hrubá!“

Zdůraznila sladce a ukázala prstem na jednu polosvlečenou spolužačku a také na třídního sígra Martina, který kdoví proč stál na stole a vystrkoval na své okolí svůj běloučký zadek. Smál se tomu tak hlasitě, že nebylo skoro nic jiného slyšet. V bytě vládl nepořádek a chaos.

Usmál se na ní. Krásně a mile se na ní usmál. 

„Promiň, ani jsem se ti nepředstavil. Jsem Karel.“

A natáhl k ní ruku. Přešla to, že jí doma učili, že muž jako první ruku nikdy nenabízí a bodře ji stiskla.

„Já jsem Marie. Ahoj. Ale, neznám tě. Kam chodíš do školy? Nejsi od nás z Gymplu.“

Usmál se a ukázal řadu perfektně bílých zubů. Všechno na něm bylo dokonalé a perfektní, jenom ta nesmělost asi ne. Vypadal sice hodně mladě, ale byl to hezoun.

„Já jsem už rok a půl po. Tedy po matuře. Teď se peru s lektory na ekonomce. Moc mi to ale nejde. Tady jsem z bráchou, pozval mě.“

A ukázal na nahý zadek na stole. Zřejmě neměl ani tak na mysli ten běloskvoucí zadek, jako jeho rozesmátého nositele.

„No nekecej, že tohle je tvůj brácha!“

Přikývl. Musel jasně číst zděšení v její tváři.

„No jo, je to poděs, ale jinak je hodnej a mám ho rád. Většina sourozenců svoje mladší nemusí, já ho mám fakt rád.“

Usmála se na něj. Líbilo se jí to, co o něm povídal. Ona Martina znala jinak. Pro ni to byl jenom frajírek, který chtěl být za každou cenu středem pozornosti.

„Nepůjdeme někam do většího klidu? Co se mě týká, tak takové prostření, no zrovna si v něm nelibuji..“

Jako by jí mluvil z duše. Dalo jí moc přemáhání, nedat na sobě znát obrovskou radost. Jen aby bylo v nějaké z ložnic volno!

    Ale on ji vedl ven. Došli až k starému a poněkud korozí poznamenanému Opelu Astra. Prorezlé otvory kolem lemů zadních blatníků, a taky ve dveřích byly jasně čitelné i přes slabé světlo pouliční žárovky a padající sníh, který se to snažil svou bělostnou čistotou maskovat, byly jasně vidět.

„To je můj vůz!“

Sdělil jí pyšně to, co už dávno domyslela.

„A dojede to dál než na konec ulice?“

Řekla poněkud posměšně, protože ona sama by o takové auto ani pohledem nezavadila. Podle ní v nich mohli jezdit pouze sebevrazi a zoufalci. Na ni v garáži čekala půl roku stará Fabie, kterou dostane, jakmile úspěšně odmaturuje (a táta konečně mamce koupí tu novou Hondu).

„No jo, já se živím sám a není to jednoduché, studovat a ještě si vydělat na živobytí. Já z domu nedostanu ani korunu. Brácha naše stojí všechno. Nezbývá jim nic, co by mi mohli dát...“

A rozhodil rukama.

    Trošku se styděla za to, že to vypustila z úst. Jasně, každý se nenarodil jako chtěné dítě hodně prachatých rodičů. Ale každý se taky nenarodil tak ošklivý jako ona. Kdyby si mohla vybrat. Kdyby do toho mohla alespoň trochu zasáhnout, chtěla by být krásná jako Jana, protože té na světě prošlo úplně všechno. Jenom se podívala, na spolužáka, kantora, kohokoliv a měla ho v kapse. Nebo alespoň trošku hezká, jako Květa. To by bylo možná leště lepší. Nevyčnívala tolik jako Jana, ale přesto měla slušnou řádku ctitelů a měla z čeho vybírat. Ta nemusela čekat na mejdanu, kdo na ní zůstane.

    Tolik se zabrala do svých myšlenek, že ani nesledovala, kam jedou. Až když vylézala z auta, zjistila, že jsou u opuštěné továrny v průmyslové části města.

„Tady bydlíš?“

Ptala se překvapeně.

„Proč se ptáš? Nevypadá to z venku dost nóbl. Ale dostal jsem to do pronájmu za babku. Víš, já si musím vydělat i na skripta a jídlo a taky oblečení, takže pro mě dobrá volba. Mám tu poměrně klid, a že není výhled, stejně z okna nekoukám. Nejsem nikdy doma před setměním, tak mi to je putna.“

Zhodnotil to. Jí v mysli vytanul obrázek jejich baráčku, nedávno zkolaudovaném, s malou, ale hezkou zahrádkou, s velkými okny zalitými sluncem. S tím se ta šeď a špína nedala srovnávat.

    Vstoupili do tmavé chodby rezatými, plechovými a strašně vrzajícími vraty. I přes tmu bylo vidět haldy nepořádku a taky sprayerské pokusy.

„Proč si tu trochu neuklidíš? Zbláznila bych se, kdybych měla žít na takovém smetišti.“

Podotkla.

„Protože tu bydlím už dva roky. Z kraje jsem se o to pokoušel. Ale jsem jediný, kdo má na ten svůj kutloch nájemní smlouvu. Jinak tu bydlí spousta lidí jen tak. Squoteři, narkomani, bezdomovci, chamraď která tu do rána udělá dvojnásobný bordel, když se to pokusíš uklidit...“

Opáčil rychle a pobídl ji.

       Upevňovací oka, do kterých ji připoutal, byla přivařená k masivní ocelové traverze. Zřejmě pozůstatky nějakého překladu, jistě něco, co tady našel. Traverza byla svařená do tvaru písmene „X“ a ona se na ni nemohla ani pohnout. Tlačila ji vystupujícími hranami do zad. Ani nevěděla, jak se tam vlastně ocitla. Využil jejího momentu překvapení. Normálně by takovému střízlíkovi ukázala. Ale jakmile vstoupili dovnitř, vrhl se na ni. Trhal z ní dolů šaty a ona si bláhově myslela, že je to jenom kvůli tomu, bože konečně kvůli TOMU. Jenže jen co ji svlékl, tak ji zpoutal ruce. Myslela si, že to prostě k jeho projevu patří a byla připravená to tolerovat. Četla, že někteří muži takoví bývají...

„Nemusíš si mě svazovat. Dám ti ráda a dobrovolně.“

Pokusila se to poněkud zlehčit. Odpovědí jí byl ale jen prudký políček. Vehnalo jí to do očí slzy. Hlavně když si konečně uvědomila, že mu asi o TO ani nejde.

„Co chceš dělat? Co sakra chceš se mnou dělat! Jestli potřebuješ peníze, naši jsou docela bohatí, rádi ti zaplatí, když mě necháš bejt!“

„Drž hubu ty tlustá krávo!“

Dostalo se jí ale lakonické odpovědi.

„Můj táta ti dá rád, co si řekneš. Vážně!“

Zkusila to znovu.

„Kdybych potřeboval prachy, tak vyberu banku, nebudu se tahat s takovým hnusným žokem jako si ty!“

A sám se svlékl do půl těla. Uvnitř bylo chladno, tak mu naskočila husí kůže stejně jako jí. Bylo vidět jak svalnatou má postavu. Musel pravidelně cvičit. Když byl oblečený, nikdy by to do něj neřekla, do střízlíka.

     Najednou začal mumlat jakási divná slova. Nerozuměla mu nic, ani se nepokoušela zeptat. V jeho ruce se objevil nůž, Jeho špičkou začal lehce přejíždět po jejích velkých a těžkých prsech. Za nožem zůstávala tmavá stopa krve. Nebolelo to, to ne. Nůž asi musel být ostrý jako břitva. Na břicho jí s ním „namaloval“ nějaký ornament. Neviděla co to je. Nemohla sklonit hlavu, jen byla pološílená hrůzou a přála si, aby to už skončilo, aby ji nezabil. Ucítila, jak ji cosi zavádí do pochvy. Bylo to chladné a docela drsné, tak to určitě nebyl jeho pyj. Tolik věděla, že muži tak studený a drsný pyj rozhodně nemají. Nic z toho příliš nebolelo, to ne, ale celé psychické vypětí a strach, z toho co přijde, co bude následovat, byl horší než bolest.  Omdlela.

     Když se probrala, tak se nad jejím obličejem skláněla jakási neholená a páchnoucí tvář. Začala křičet.

„Nekřičte, slečno! Našli sme vás tu a tak sme vás prohlíželi, estli jako ste v pořádku,“

mluvil k ní neznámý, a když si všiml, jak se jí oči stočily na jeho ruku, která svírala její peněženku a prsten, tak omluvně pokračoval:

„Všechno vám vrátim, nezlobte se, ale na ulici je to tvrdý, tak jsem si myslel, že si trošku polepšim. Vypadalo to, že ty věci nebudete potřebovat a má to sebrat někdo jinej…“

„Kdo bydlí tam nahoře!? Kdo to má pronajaté!? Víte to? Dám vám peníze, když mi to řeknete!“

Ten se ale jenom usměje a obnaží tak na ní pár špatných a zkažených zubů.

„Každý, kdo přijde na noc, tu bydlí. Tady všude, tedy i tam nahoře. Občas sem chodívá jeden, co si tam dal to ocelových dveří své zámky. Jsou pevné, tak mu je zatím nikdo nevylomil. Ale odkud je a kdy sem chodí, to nevím. Nebejvám vždycky tak pohromadě jako dneska. Když seženu nějaký prachy, většinou nevím o světě...“

Dala mu asi tři stovky.

    Domů se dostala hodně pozdě. Celou cestu, se snažila, aby ji nikdo neviděl a hlavně aby doma nikoho nevzbudila. Styděla se. Styděla se za všechno, za potrhané oblečení, i za to, co se jí stalo. Styděla se za ornament vyřezaný na břiše i za dva drobnější stejným způsobem udělané do prsou. Styděla se za pochvu krvácející do kalhotek. Neměla sebou ani vložku.

    Ležela ve vaně a snažila si zapamatovat ty podivná, jako písmo vypadající stigmata. Hrany řezu maličko mokvaly, ale už nekrvácely. Musel být velmi zručný a mít obrovský cvik, když to tak přesně a mělce dokázal udělat. Naštěstí. Určitě se to zhojí bez jizvy.   

x x x

     „Taky žádáte o přijetí do práce ke společnosti, která má celosvětové zastoupení. Kdo z vás bude přijat, může být jist, že až se jednou rozhodne odejít, budou mu dveře všech personálních oddělení otevřené dokořán. V celé Evropě. Je velkou prestiží pracovat u nás a ostatní to vědí,“

mluvil naučeným tónem jakýsi lehce prošedivělý muž a koukal se přitom na ní. Ano. Právě na ní. Byla trošku při těle, to ano, ale rozhodně jí to neubíralo nic na kráse. Byla právě ten typ, kterému sluší každičký gram, a u které by bylo velkou škodou, o něj nějakým nedopatřením přijít. Byla velmi atraktivní. Dalo to sice docela dost práce, ale výsledek stál za to. Mohla být spokojená. Vynikala vedle všech neduživých a podvyživeným dojmem působících kolegyň, které taky zkusily přijít na konkurs. Už nyní si byla jistá, že ona mezi těmi několika přijatými bude, takže všechno co ten chlap povídal, pouštěla jedním uchem dovnitř a druhým zase hned ven. Těšila se domů, až si na chvilku lehne. Byla unavená, protože si dlouho do noci opakovala ekonomické a daňové rovnice, a jak se zdá pro nic a za nic. Nikdo se jí asi na nic ptát ani nebude.

     Jasně že jméno Marie Pilousová se skvělo na listině těch přijatých. Ani nemusela čekat.

     „Tak tohle bude váš stůl,“

ukazovala jí afektovaná blondýna. Mohla být tak o dva tři roky starší než ona, ale vzhledem k tomu, jak povýšeně se s ní snažila jednat, vypadalo to, že byla na své pracovní zařazení náležitě hrdá.

„Ty budeš jistě nějaká ta nevzdělaná zakomplexovaná mrcha, která je přesvědčená, že když se dokázala vyškrábat sem až, tak je prostě lepší než já. Nechápeš, že mě to tvoje bůhvíjak získané místo vůbec nezajímá.“

    Tak za dvacet minut po tom co osiřela, měla na stole srovnané věci a jakýs přehled o skříni se šanony. Blondýna se vrátila zpět.

„Pořád čekám, až se přijdete poradit…“

„O čem!“

Vyprskla na ni smíchy.

Ta se zatvářila tak, jako by uměla svýma očima spalovat.

„No tak, o všem. Jste tu první den, tak jsem předpokládala, že budete chtít vědět jak co archivovat, kde co najdete a jaký tu máme systém.“

Ale Marie nebyla z těch, která by si chtěla nechat do podobných věcí mluvit.

„Pokud vím tak certifikace vašeho podniku je dle platných mezinárodních norem ISO 9001 a dalších platných modifikací a od toho se snad odvíjí další systém jak řízení jakosti, tak celého dalšího chodu, ne? Takže si troufám říct, že vím, jaký tu máte systém. Normy a certifikace jsem studovala pět let na vysoké škole. Jaké vzdělání máte prosím vy?“

Poněkud zrudla v obličeji a tak ji už perfektní líčení ani bezvadně platinová barva vlasů tolik neladila s barvou kůže.

„No, já! Já mám integrovanou obchodní školu…“

„Takže prodavačka s maturitou!“

vystřelila přímo odpudivě Marie.

„Jakým právem mi chcete radit?“

„Myslela jsem to dobře. Já jen chtěla, aby na vás zbytečně někdo nekřičel.“

Ale Marii bylo jasné, že naopak ji chtěla pořádně utopit a ukázat jí, kdo je tu vlastně pánem. Taky věděla, že když si ji hned z kraje zkrotí, už jí dá vždycky pokoj. Možná jí bude pomlouvat, ale tady bude mít klid.

„To nic,“

řekla už proto o poznání mírnějším tónem.

„Já jen, že jsem zvyklá dělat věci podle sebe a bazíruji na tom, aby to tak bylo. Když jsem za něco zodpovědná, musí to být podle mě.“  

A snad aby situaci ještě více odlehčila, zeptala se: 

„A co šéf? Jaký je?“

Blondýna pokrčila rameny. Evidentně se jí do odpovědi nechtělo. Asi se bála, že z ní bude tahat stížnosti a potom toho zneužije ve svůj prospěch. Pokrčila proto rameny.

„No vidíte. Pořád nabízíte pomoc, a když bych ji ráda využila, tak nic prozradit nechcete. Já přece nejsem zvědavá na nějaké drby, ale jenom na to, jaký opravdu je.“

„Už zítra se o tom můžete přesvědčit. Vrací se z veletrhu. Bude tu minimálně od deseti. Musí tu už být!“

A odešla raději pryč. Snad si byla jistá, že víc opravdu prozradit nemůže. Takže se Marie docela dlouho nudila. V pravdě se pronudila až ke konci pracovní doby. Nikdo si jí nevšímal, ta „okysličená“ kráva jistě všem hned sdělila patřičné reference. Ostatně proč ne. Celkově to nebylo nepříjemné, jen kdyby nemusela sedět u stolu v jídelně úplně sama. Připadala si, jako nemocná. Jako kdyby měla nějakou ošklivou infekci, a toho si užila v životě už víc než dost. Vlastně celý gympl. A potom ještě rok či dva výšky. Než ji napadlo, že jí sice nebyl dán perfektní vzhled od pánaboha, ale zase dostala spoustu peněz, o které se ostatním v semestru mohlo jenom znát a tak je použila. Pro svůj vzhled. Pro svou přitažlivost, a že toho nebylo málo, co se rozhodla absolvovat. A proč ne. Bylo přece 21 století a ženy se dávno jenom tak odevzdaně nesmiřovali s tím, jaké tělo a jakou tvář se jim rozhodl stvořitel dát. Kašlaly na to a šlapaly po jeho díle množstvím různých vylepšení, která se běžně prováděla na spoustě různých a specializovaných klinik jako na běžícím páse.

     Byly to takové továrny na krásu. Vhodíte balík a vypadne jiný člověk. Dovnitř vjede uzlíček komplexů, vystrašenosti, nepohledný a neduživý a ven vyjde sebevědomá, pohledná žena.

     Nemohla zapomenout na tu vystrašenou bytost, která v ní až do dvaceti let žila. Nemohla zapomenout na všechny deprese a bezesné noci, které se trápila. Nemohla zapomenout na nic z toho, hlavně na ten pomyslný vstup do dospělosti, na poslední gymplácký mejdan. Jenže zase na druhou stranu, nezlomilo se to v ní právě tam? Neozvala se v ní právě tehdy ta druhá, silnější, plná sebevědomí a snů? Neozvala se v ní ta, která slibovala studentíkovi, že ho dostane? Potom že pomsta není ušlechtilá. Blbost. Z ní udělala touha po pomstě jiného, krásnějšího a cílevědomějšího člověka.

x x x

      Pohrávala si se sklenkou dobře vychlazeného šampusu. Nehty se jí bezvadně leskly a odrážely kulatá „sluníčka“ tlumených světel restaurace. Mohlo by to být i příjemné, jen kdyby ji samotnou nestrašil pravý účel dnešního posezení.

„Musím vám říct, že jste mě zaujala už od prvního pohledu. Věříte v lásku na první pohled?“

zkoušel to na ni bez okolků zkušeně.

„A přitom jsem byl až do té doby, než jsem vás uviděl, že se mi takový typ žen vlastně moc nelíbí? Jenže vy jste, je prostě ve vás něco, čemu se těžko odolává!“

Usmála se, při představě, že její vklad se konečně začínal vracet. Už viděla, že to nebyla marná investice.  

„Myslíte, že se vám dnešní večer snad i líbil?“

ptal se, ale ona jasně poznala, že to bylo jenom klišé. Byl si jistý, že drahou a luxusní restaurací na ní zapůsobí. Tedy zapůsobí. Tvářila se tak, protože se to od ní předpokládalo. Tvářila se tak, protože to pomůže věci. Správná šelma ví, kde je její síla a správná šelma dokonale zvládá své mimikry. Umí jich náležitě využít, a potom je takřka stále náležitě sytá… A ona se stala šelmou. Ze slabé a zakomplexované kořisti se přerodila v šelmu.

Trošičku se napila a potom jenom stydlivě přikývla. Snažila se vzbudit dojem, jak „nesvá“ si tu připadá. Už věděla, že takové nesmělky na něj působily stejně, jako ušlechtilá ocel na magnet. Ano. Toužila být ocelí…

„Krásné odreagování a já vám za něj moc děkuji. Dlouho jsem se tak neuvolnila, jako právě teď,“

řekla znovu po chvilce a zrak sklonila cudně do pohárku.

„A co na to řekne asi váš přítel, že přijdete dnes domů o dost později? Snad vám neumře hlady…“

začal vyzvídat. Muži jsou prostě už takoví. Myslí si, že z vás dokážou nenápadně všechno vytáhnout, ale přitom se nikdy nedozví víc, než jim dovolíte. Jsou to hodně namyšlení a hloupí trubci, kteří jsou přesvědčení, kdovíjak dobří mohou být diplomati. Jenže proč to dál natahovat. Rozhodla se mu situaci poněkud ulehčit.

„Neumře hlady. Ani nadávat nebude, protože žádný neexistuje. Ještě nedospěl čas na přítele.“

Podíval se na ní dost vyděšeně. Přímo v tom cítila představu, jak ji pasuje do role sebejisté feministické lesbičky. Určitě jí teď před očima viděl, jak si to rozdává s obhroublou, kredenciózní nakrátko ostříhanou ženskou, které se při tom třesou rosolovatá prsa a která přitom zrudne jako by se dusila a která „po tom“ do sebe na ex hodí jedno pivo a dlouze krkne…. Smála se tomu přirozeně a nahlas. Proč ne? Stejně si trošku mučení zasloužil. Jenže ten smích ji prozradil.

„Prostě se musím soustředit na práci a taky na to, abych jednou měla z čeho pohodlně žít. Přítel až potom. Na to je vždycky dost času. A taky by měl splňovat určitá kriteria. Nejen dobře vypadat. Tahat se s balvanem jenom pro to že tady není z čeho vybírat? To není můj styl. To si ráda odepřu.“

Cudně pronášené věty skrývající jasný a kompromisu prostý obsah zněly skoro až výhružně.

„Měla bych trochu přibrzdit,“ napadlo ji. Jenže v zápětí si nemohla neuvědomit, že muži, když začínají vztah, když touží po ženě, tak si představují sebejistou, vzdělanou a samostatnou ženu, která si ví rady v každé situaci. To až společným soužitím, začnou všechny popsané vlastnosti útočit na jeho ješitnost jako rozzuřené vosy na paži politou ovocným sirupem. Nechala proto vše vyřčené tak a jenom ztichla.

„Nevypadá to, že byste zrovna vy měla hluboko do kapsy. Značkové oblečení, ráno jsem vás viděl přijíždět, tak řekl bych, pro vaši generaci ne zrovna nejlevnější auto…“

„Zatím jsem těžila jenom od svých bohatých rodičů. Je načase se postavit na vlastní nohy a připravit se na to, že jim třeba budu jednou mít co vracet,“

řekla, ale snažila se, aby to znělo spíš omluvně, než vychloubačně. On na to jenom bezbarvě přikývl.

„Nejsem ten typ, co se na něco či někoho spoléhá. Narodila jsem se bohatá, dobrá, tak to prostě na světě je. Někdo dře bídu z nouzí, jiný je bohatý…Ale to neznamená, že by měl člověk rezignovat a smířit se s tím, jak to je.“

Díval se na ni dlouze. Určitě se k něčemu odhodlával. Oči se mu leskly přesně tak, jak to dokážou oči muže, který se pomalu a jistě zamotává do pavučiny chtíče a touhy mu ulevit.

„Jen ať proboha není zbrklý, ať udrží alespoň dekórum. Zbrklost nenávidím a mohl by to na mně poznat. Vyplašilo by ho to, sakra úplně by ho to odradilo!“

„Možná bych rád v tom příjemném večeru pokračoval dál,“

řekl měkce.

„A co vám v tom brání?“

opáčila vyzývavě.

„Nevím, jestli jste ochotná dělat mi dál společnost. Když bych měl zůstat sám, asi by to ztratilo všechnu magii.“

„To záleží na tom, jaký by byl program,“

odpověděla Marie právě tak tajemně, jak by se asi na ženu v podobné situaci čekalo.

„Možná budu pokračovat, možná zmizím jako popelka.“

A polkla naprázdno, protože ucítila na tváři jeho ruku.

„Neboj, Popelko. Já to nepokazím. Udělám všechno, aby ti bylo hezky.“

Chvilku jí trvalo nalézt ztracenou rovnováhu. Byl to mžik, ale stejně se bála, že to muselo být vidět. Bála se, že odbalí její pokus o dramatické představení. Zdálo se, že se dobře ovládá, a nakonec to pokazí nedočkavostí. No jo, co mohla čekat jiného. Vždyť je to jenom chlap. Ale hned se srovnala a přitulila na chviličku tvář k jeho dlani. Jako by reflexivně. Hned potom zase ucukla.

„Nevím. Co je v domě, není většinou pro mě a myslím není nejlepší začátek kariéry vyspat se, se šéfem,“

řekla tiše, ale hned tvář přiblížila opět dosahu jeho dlaně. Chtěla, aby si myslel, že má v sobě zmatek, že potřebuje slyšet trošku přemlouvání a lichotek. Od začátku byla připravená s ním odejít. Právě teď se jí vrátil pocit ponížení, který v sobě měla den po tom maturitním mejdanu. Vzpomněla si, jak chutná, když se člověk cítí být skrz naskrz špinavý a umolousaný od nepřívětivého života. Vzpomněla si, jak hned v pondělí šla za Martinem a snažila se něco vyzvědět o jeho bratrovi a jak jí šokovalo, když jí surově řekl, že je jedináček. Jasně, musela být úplně pitomá, když Karlovi uvěřila. I kdyby Martin svého sourozence nenáviděl, jistě by se o něm, alespoň jedenkrát, za ty čtyři roky studia zmínil.

„Já se omlouvám, Marie, jestli jsem se nějak unáhlil….“

začal se omlouvat, což nesnášela ještě víc. Za svým skutkem by si měl prostě člověk stát, i když se ukáže, že to nebylo nejšťastnější řešení.

„To nic,“

odpověděla ale okamžitě a klidně.

„Četla jsem, že tělo člověka, který touží po tom druhém, vysílá určité vibrace, které ten dotyčný dokáže zachytit. Myslím, že nám tím příroda situaci trošku zjednodušuje, když jsme dost vnímaví. Možná jsi, Karle, zachytil jenom moje vibrace. Ale sama nevím, jestli je to správné. Víš, nelíbí se mi, že bych měla někam přijít a začít spát se svým šéfem. Nemáš strach, že když už z tebe nebudu mít co získat, začnu spát s tvým nadřízeným a chtít tvoje místo?“

Usmál se na ni.

„Taková nejsi. Nejsem sice moc bystrý v odhadech povahy, ale cítím z tebe, že ty taková nejsi. Doneslo se mi něco, jak jsi setřela Ivanu. Víš, Ivanu znám dlouho a vím co je zač. A hlavně, nic se mi nedoneslo z tvojí strany. Takže ty jsi ji nesetřela proto, abys z toho něco vytěžila. Ty jsi jí setřela proto, proto, že se ti nelíbilo, jak s tebou jedná a v tom je obrovský rozdíl. Kdybys přišla hledat zlato, začala bys hned. Zlatokop to má v krvi. Sehne se i pro lesklou šupinu, když si myslí, že by to mohlo být zrnko.“

Asi bude muset být opatrnější, napadlo jí. Pořád ho měla podvědomě za tupé zvíře bez mozku a teď se ukázalo, že inteligence, postřeh i odhad by tu byly. Jestliže mluvil o tom, že nemá odhad na povahy, mlžil. Snažil se ji ukolíbat pocitem bezpečí stejně, jako to dělala ona. Možná by bylo nejlepší se opravdu posunout dál. S tak silným protivníkem mohlo být každé další slovo ostrým plamenem, které spálí pečlivě připravenou a naplánovanou věc. Které spálí nejenom ji, ale hlavně naději. Neměla víc pokusů. Muselo to klapnout na poprvé a perfektně…

„Co jsi tedy připravil za program pro Popelku?“

zeptala se vyzývavě a jeho ta vyzývavost znovu překvapila. Vlastně ho překvapovalo, jak oscilovala od nesmělosti až k panovačnosti. Driblovala s takovými výrazy, jako by nebyla křehkou vzdělanou ženou, ale rozjetým zkušeným pivotmanem, prorážejícím pravidelně a bystře soupeřovu obranu těmi nejužšími a nejnepravděpodobnějšími skulinami.

„Myslel jsem, že bychom si třeba u mě mohli dát kávu. Jsem zapsán v asociaci baristů, takže  dokážu připravit lecjaké překvapení. Baví mě káva, chutná mi káva, a když se ještě k tomu mohu trochu blýsknout… to je pro mě teprve něco.“

Přikývla.

„Taky mám ráda kávu. Kromě „turka“ snad každou. Tedy kromě „turka“ a té americké břečky, která se ráno uvaří a potom popíjí celý den místo čaje. Pokud zvládneš dobré Lathé, s nějakou ovocnou vůní a příchutí, to bych se asi moc přemlouvat nenechala.“

„Maličkost.“

Usmál se na ní a odhalil zářivě bílé zuby. Určitě mu přišlo vtipné, jak málo ho to celé stálo úsilí. Určitě blahořečil chvilce, která mezi snoby roznesla zájem o kávu a účast alespoň v oblastních baristických porotách jako nezbytnost. Blahořečil všem snobům a do kolonky „jak snadno sbalit babu“, zabírající takřka celou aktivní hemisféru mozku, tučnými písmeny připsal, „Přece na kávu“.

     I když musela přiznat, že se za těch několik let taky hodně změnil, že na sobě určitě hodně pracoval. Přišlo jí skoro líto to všechno zničit. Byla zvyklá si snahy vážit a odměňovat ji.

    „A co tvoje přítelkyně, nebude jí vadit, že tě dneska neuvidí?“

zkusila ho poškádlit. Čekala nějakou vtipnou odpověď stylem „mám jenom přítele a ten odjel pryč“, nebo „Přece si nebudu vařit sám celou dobu, co bude žena v lázních“. Jenže místo toho suše a bezmocně poznamenal:

„Jsem sám a rozvedený. Jestli mi nevěříš, klidně ti doma ukážu rozsudek. Nevyšlo to prostě, to se stává.“

Proč jsou muži, i bystří a vzdělaní a jinak docela zábavní muži takoví suchaři, když dojde na vztahy? Proč nedokážou být lehce nad věcí a brát vše, jak to přichází i odchází. Určitě se na něj vykašlala, ten ješita se s tím nevyrovnal a nikdy nevyrovná.

    Pokud by neměl umět nic jiného na světě, tak kávu opravdu ano. To bylo Lathé, jaké ještě nikdy nepila.

Alespoň, že když se ti trubci rozhodnou něčemu věnovat, dělají to naplno a berou naprosto vážně, stejně, jako sami sebe. Sprcha také. Jeho sprchový kout byl bezva. Masážní růžice perfektně prokrvila celou plochu těla. Čekání na něj, to už bylo horší. Začínala podléhat docela depresivním myšlenkám i představám. Jednu chviličku byla přesvědčená, že si už pohrála dost. Říkala si, že je nejvyšší čas se zvednout a odejít.

Bohužel zrovna ve chvilce, kdy se on vrátil ze sprchy.

     Chviličku si ještě spolu povídali. Ale opravdu jenom chvilku.

„Kde máš ložnici?“

zeptala se najednou mezi polibky překvapivě přímo.

„Nejsem žádný cimprlich, ale když si můžu vybrat, tak dám přednost pohodlí, před takovou úzkou sedačkou,“

dodala omluvně. Přikývl a šel napřed. Ona si vzala ze stolku kabelku a vydala se za ním.

    „Překvapilo by tě, kdybych ti řekl, že to mám rád trošku netradičně? Maličko jinak, než je běžné? Ale jsem si jist, že se ti to tak bude líbit. Riskneš to?“

Usmála se. Tak něžně a mile, jak to jenom dokázala.

„A překvapilo by tě, že já to mám ráda také trochu jinak a netradičně? Taky jsem přesvědčená, že se ti to bude líbit. Jen mi musíš věřit. Budeš z toho šílet, to ti slibuji!“

Podíval se trochu vyplašeně. Ale asi si nakonec řekl, že se není čeho bát.

     Hladila ho po zádech, dotýkala se ho na všech místech, která ho přiváděla pomalu k výbuchu. Kalhoty měl našponované, div se švy na bocích z hlasitým zvukem neroztrhly. Mnula mu rty ušní boltce a to bylo něco šíleného. Taková lavina rozkoše se snad nedala ustát. Dopadl ztěžka na postel a ona na něj. Začala ho divoce svlékat, co svlékat, trhala z něj šaty dolů, jako by to bylo ulovené zvíře, jako by jej chtěla co nejdřív stáhnout z kůže a vyvrhnout.

     Sáhla po kabelce. On se podíval trochu užasle a jeho úžas v zápětí rozšířil oči do takřka kočičích rozměrů. Marie totiž vyndala z kabelky měkké nylonové lano a začala mu jím uvazovat ruce k pelesti. Chviličku s ní zkoušel bojovat a ruce osvobodit. Ona nepoznala, jestli to jenom tak hrál, anebo jestli skutečně byla mrštnější a silnější.

„Pšššt,“

řekla proto něžně a položila mu prst přes ústa.

„Bude to pekelně vzrušující, jen se mi odevzdej!“

vyzvala ho ještě šeptem.

    On už byl úplně nahý. Ruce i nohy měl pevně přivázané k pelestem. Nohy měl doširoka roztažené a ruce taky. Do prostoru trčel jeho úd, jako kopí, ale nebyl v pozici bojovníka, spíš oběti. Stejně ho to ale vzrušovalo. Měl strach, bál se, jak moc je zranitelný. Ale zároveň mu ten strach přinášel obrovské vzrušení. Něco takového ještě nepoznal. Domýšlel se, jak všemožně a bolestivě by mu mohla ublížit, a to přinášelo exatické pocity. Sám by tomu do včerejška nevěřil.

     Svlékla halenku a podprsenku. Ucítil na své hrudi její plná prsa. Byl jako přetopený ventil na parní lokomotivě, když se třela bradavkami o jeho hruď. Představoval si jejich báječný tvar a toužil obě prsa střídavě promnout v rukou.  Na chviličku mu přejela bradavkou přes rty. Lačně po ní chňapl, ale ona rychle ucukla.

„Ještě ne, nebuď nedočkavý,“

šeptala a on si každou vteřinou myslel, že už víc se vzrušit nemůže, že víc to není možné a každou vteřinou se zároveň přesvědčoval, že to možné je. Musela to být bohyně sexu a on si prožíval to, co není možné z normální smrtelnicí.  K tomu ta hustá a jednolitá tma, kdy se musel spolehnout jenom na pocit doteku, na odhad, kterou část jeho těla potěšila dotykem. Utápěl se v příjemných pocitech, bezmocný, svázaný a spokojený. Najednou ale ostré světlo ozářilo místnost jako blesk.  Užasle na ni mžoural, než byl schopen vůbec něco zaostřit. Užasle zíral, než mu došlo, že musela odejít ke dveřím a rozsvítit. Sledoval, jak se k němu blíží s rukama za zády. Už ji vnímal daleko lépe. Oči přestaly slzet a zvykly si na světlo. Dokonce už začínal rozeznávat tetování na jejím prse.

„A teď přijde to hlavní,“

řekla a vytáhla ruce zpoza zad. Měla v nich připravený roubík. Snad až dětsky něžně mu ho uvázala.

„To abys mi moc nekřičel slastí,“

pokračovala něžně.

„Vidíš to tetování? Na prsou?“

A ukazovala snad celkem zbytečně. Přikývl.

„A vidíš co je na něm? Pamatuješ si ten tvar? Vidíš co to je?“

Podle toho jak se užaslost a překvapení měnilo na šok, tak si to jistě pamatoval.

„Pamatuješ si, komu jsi to vyřezal ostrým nožem do prsa a ještě jednu podobnou runu do břicha? Pamatuješ si na tu noc? Dovedeš si představit, co jsi té holce, té tlusté a ošklivé holce udělal se životem? Dovedeš si představit, jak jsi jí zamíchal životem? Měla tehdy všechno před sebou. Vždyť za pár měsíců měla maturovat. Mohla dneska žít s manželem a mít radost z dětí. Namísto toho? Lítala po klinikách a podřídila všechno, každou maličkost tomu, aby tě našla. Aby tě dostala přesně tam, kam jsi dostal ty jí. Prožíváš strach a hrůzu?“

Znovu přikývl. Podle zvuků, které se snažil skrz roubík přecedit, musel být šedivý strachy.

„Ještě aby se mi tu tak posral!“

napadlo jí a kdožvíproč ji to pobavilo. Zasmála se na něj. Beznaděj v jeho očích se prohloubila. Byl to těžký a nepříjemný smích.

     Sáhla do kabelky a v ruce se jí zaleskl nůž. Byl docela dlouhý. Musel být zavírací, ale to přece bylo jedno. Přiložila mu ostří ke krku. Lehce a pomalu zatáhla. Karel vytřeštil oči. Očekával obrovskou bolest, očekával dušení a smrt, ale nic z toho nepřišlo. Zatím. Jenom ho pálila stopa, kudy nůž procházel.

Smála se, ale toho smíchu šel ještě větší strach.       

„To nebude zase tak jednoduché. Ty jsi mě taky trápil, Pamatuješ? Taky jsi nikam nechvátal. Říkala jsem ti, že z toho budeš šílet! Tak už šílíš broučku?“

Po obličeji se mu řinuly obrovské kapky potu. Roubík byl kvalitní, koupila ho v sex shopu. Měl rudou barvu a pevný stahovací řemínek, který se mu zařezával do tváře. Snažil se škubat v úvazech, ale nylon nepovolil. Byl měkký, nedřel, ale nepovolil.

„To lano jsem zvolila ne proto, aby ti nepořezalo zápěstí a kotníky, to mi je jedno. Ale pro to, že je lehké a vejde se ho spousta i do malého prostoru, Do tak malého, jako je dámská kabelka…“

mluvila úplně klidně. Beze stopy emocí.

„Možná to, co jsi prováděl ty, byl nějaký rituál. Určitě, protože ty runy, které jsi do mě udělal, skutečně mají význam. Jsou to staré keltské znaky. Zjistila jsem si to. I já provedu rituál. Svůj rituál. Vlastní rituál.“

A hrotem nože mu na břiše vykouzlila tvar šesticípé hvězdy.

„Já se nepotřebuji spojit ani z dušemi zemřelých, ani nepotřebuji sílu starých šamanů. Já chci jenom ulevit svému svědomí.“

Zřejmě se snažil syknout, ale vyšel z toho jen velmi tlumený hrdelní zvuk.

     Jenže čas skákal vpřed divoce a jí to pomalu přestávalo bavit. Už byla unavená a hlavně znuděná tím v úvazech se vzpínajícím zvířetem, nepotřebným a zbytečným, jako je koruna položená na zlaté cihle. Rozpřáhla se proto divoce nožem a po divoké ráně zjistila, že on stále žije a ona má pořezanou ruku.

     Do prdele, narazila na hrudní kost, nebo na některé z žeber. Když si celá ta dlouhá léta tento okamžik představovala, bylo to o moc jednodušší. Čepel se do Karlova těla bořila snadno, jako po másle. Takřka bez odporu a on se přestával cukat v úvazech, jen se drobně třásl, chviličku, než zcela zmrtvěl a ochrnul. Přece není tak úplně blbá, aby si neuvědomila, jak moc tvrdá žebra musí být. To si musí uvědomit i retardované dítě, kurva!

    Zasykla a rychle si zabalila ruku do deky. Deku bude muset vzít sebou. Sakra komplikace.  Potom opatrně položila hrot nože na hrudník a bezpečně našla mezižeberní prostor. Zatlačila, a čepel se konečně zabořila, stejně lehce, jako v představách. On konečně zalapal po dechu a roztřásl se, jako při zimnici. Během malé chviličky přestal natahovat úvazy, a zmrtvěl. Opravdu se ani nepohnul. Pozorovala ho. Lehce syčel, ale nedýchal a nehýbal se. Stejně ještě drahnou dobu čekala, než se rozhodla ho odvázat. Potom sbalila lano, roubík, prostěradlo, polštáře i deku. Pečlivě prošla celý byt. Do odtoku sprchy nalila spoustu dezinfekce, kterou se jí povedlo objevit mezi čistícími prostředky. Navlékla si latexové rukavice a znovu pečlivě prošla celý byt. Jasně že mohla cokoliv přehlédnout, maličkost, nebyla zvyklá takové drobnosti hledat, ale stejně měla dobrý pocit. Akorát to říznutí na dlani pálilo.

„Ty lůžkoviny musím vyhodit cestou, pokud možno co nejdál odtud. Budu sice nápadná, s tím balíkem v ruce, ale koho bych teď v noci potkala. Kdo by se tu toulal? Nějaký opilec? Ten si ráno nebude pamatovat stejně nic,“

uklidňovala se.

x x x

     „Kde je šéf?“

 Ptala se jí ráno Ivana, ta protivná blondýna.

„Co já vím! Sem snad jeho máma?“

odsekla jí.

„No já jen, že se včera chlubil, že jdete spolu na večeři… Tak si myslím, jestli jsi ho příliš neutahala,“

odsekla Ivana neméně jedovatě.

„Já nevím jak je to u tebe, ale u mě večeře neznamená lézt s ním do postele! Já jsem se najedla, chvilku povídala a jela domů. Sama. Co dělal on dál, je mi jedno… Taky vidíš, že na rozdíl od něj, já tu jsem. Kdybych byla u něj, asi bych tu nebyla taky, ne?“

Ivana ohrnula ret a odešla.

    Marie se snažila soustředit na práci. Věděla, že to hlavní teprve přijde. Snažila se na to připravit, ale dá se na něco podobného vůbec připravit? Lze se na něco takového připravit? Asi ne. Přes to se o to pokoušela… Nebylo jí líp než včera, nebo předevčírem. Neulevilo se jí, přes to byla stále přesvědčená, tam někde uvnitř, v koutku duše, že udělala správnou věc. Že všechno, co udělala včera, bylo správné a mělo to tak být. Je přece jedno, jestli takhle ublížil jenom jí, nebo jich bylo víc. Nebyl víc, než obtížný hmyz, tak ho musela rozmáčknout…