Poslední odpoledne…

Bezdětní houpací koně
toužící po sladké povidlové omáčce
v záři plamene
touha vyhasíná
slunce zapadá
a duše zmírá
tělo je jak z kamene.

Na konci cesty
lemované rozbitými kandelábry
zpívají křídla pěnic
píseň pokřovní
celou pokroucenou
měsíc rozdíly stírá
duše vyhasíná
tělo je kamenné.