Do hvězdné oblohy,

za srpnové noci,

pošli to nekončící utrpení.

Zabalené do neónu baru,

kde jsi mně okouzlila smutkem.

Ty rozechvěješ hlas,

staccatem okamžiku,

zemřeš touto chvílí.

Navzdory času a tomu muži,

co řekl že Tě miluje

a na prvním nádraží,

nechal odjet vlak.

Pak vyrveš ze svých útrob

posla noci, nosiče bolesti a smutku.

Génia loci večerů,

co hledali jste ve svých mapách

ostrov naděje a nalezli

                   - pobřeží zoufalství.

 

On se však vrátí

a s novým entuziazmem

                   - ohlodá to, co ještě zbylo.