V podloubí zavíračky veršů
Kde se bere ta nepolapitelná jistota,
že se budeme držet pořád a věčně za naše shodné myšlenky
a že se nebudeme nabádat
k opatrnosti při průchodu
kolem tlakových hrnců
a voňavě čpících cibulových zákoutí,
kde se bere ta nejistota nepolíbení a nepochybnosti
místo Středněbodu Zápeklí,
místo hořkosti kochavého Nenebevztoupení…
Na dně číše červeného
se vyloupává nejdříve jen malý,
ale pak k zešílení rostoucí smaragd
tvého srdce…
Někdy je to tak úžasné,
že to křičí, pláče
a i nádherně bolí.
A pak,
až už to vůbec nebude jedno,
se o Obyčejné neděli
a o sváteční středě
servírují langusty
a po noci tágem kocovinou k ránu táhnem
„On the Bohnice Road“
na křišťál, na nenoblesní konzervy,…
to už ale nebude vůbec vadit,
protože pít se bude vždycky
jen lahodný kvalitní a vychlazený nápoj
a přiždibovat bedem s pochybností nafialovělého démona,
laškovně a uvážlivě,
jako se obřadně váží koše
a balej buchty
/Honza už do světa odešel/
jako se opatrně kladou vážky strof
slov, slov o něčem…
O něčem nepopsatelném,
co ladí se a dolaďuje se vlastně samo,
sem a zase tam,
nevypočitatelně tělem i duší
a vlastně k nám oběma.
Blaho je umění
neposedně prchat tak dlouho,
/každý na zcela jinou a nepodobnou stranu/
a pak se neočekávaně srazit.
Každý se svými pamětmi
a se svou holí na otluky
a se zaručenou pravdou
a osvědčenými recepty
na chování
a na svíčkovou,
na jízdu po ledu
a po tchýni,
na lásku a na rozchody
při četbě Zarathustry prcháš metrem
na druhou stranu Prahy na zádech se dvěma batohy…
Každý s jinou mapou
a lunárními pochody.
Ale před vinárnou U Tchýně
vše padá se soumrakem k zemi,
vpíjíme se do Portugala
a do sebe.
Proboha, proč jen se muži tolik stydí
a proč křičí
zpiti na náměstí,
proč schyluje se ke kletbě,
když mají něžně šeptat:
Proklínám Tě, má prostopášná bohyně
A Miluji Tě…
| 
