Nervózní poklepávání podpatkem u boty.
Sedím v čekárně…čekárna na konec, říká se.
Zabalena do svetru, ruce ledovější než severský vichr.
Slyším jemný bubínek.
Po chvíli, když zaposlouchám se do pravidelného intervalu ťukání, přeběhne mi mráz po zádech…
Odbíjení posledních chvilek…
Měla bych s tím přestat, pomyslím si a ruku ze stolu přesunu do klína.
Navenek snažím se působit jako pevná skála.
Nic mnou nezamává . . . ani čekání.
Vevnitř, ale jsem jako mladý stromek v nezkrotném boji s větrem.
Na klíně se objeví druhá ruka.
Ruka plna zkušeností, moudra a ztrát.
Neměla jsem tušení, že zatuchlá, rozlehlá a neútulná místnost není prázdná.
Samozřejmě jsem tu já..a…
Ruka mě trochu překvapí, nezapadá do přítomného podnebí neuvážených činů…
Před smrtí prý přichází anděl, za ruku si nás odvede.. kam vlastně..?
Je to jedno..alespoň nyní.
Dnes přišla jiná..jiná postava..úděl její, ba i jméno dalo by se s andělem ztotožnit a přec…
Andělíčkářka.. převaluji si v ústech ..na jazyku to podivné ..slovo zavánějící tmou.
„Už je čas…“ Vše se ve mně vzedme. Bolestí, avšak ještě stále pevným..docela pevným přesvědčením.
Co se to stalo…
Sama v bílém pokoji.
Za oknem se lesknou kapky.
Nebe pláče na tvou počest…na čí vlastně..
… však sama jsem přišla. Říká se, že zánik jednoho přinese vznik životu novému.
Komu jsem darovala čas navíc? Vrásčitá ruka z čekárny.
Nositelka moudra .. rozhodnutí, sama vykoupila si bytí.
Život za život . . .
|