Odpoledne se skláňelo k večeru a poslední paprsky se prodíraly kolem
nepočetných duhových listů na stromech vrhajíc zvláštní dlouhé stíny. Pod
nohami mi hlasitě prozpěvovalo tisíce bratříčků a setřiček, co se již na větvích
stromů udržet nedovedly, svou šustivou blues. Byl to opravdu příjemný pocit
toulat se městem pokrytým barevnou peřinou. Mé kroky, jako již mnohokráte,
vedly na průzkum chodníku vedoucího v těsné blízkosti vlakového nádraží. Stálo
tam takhle s otevřenou náručí, pro každý vlak, již desítky let. Stejně tak
jako nespočet dalších vlakových přístavů prošla i naše nádražní budova jistou
modernizací, které se však nepodařilo zakrýt vzpomínky a osudy lidí, zarytých
hluboko pod povrchem snadno viditelných věcí. To místo mělo svůj půvab a
kouzlo.
I já jsem sem přišel znovu objevit tu pohodu, kterou jsem tu vždy nasákl od
hlavy až k patě. Posadil jsem se na lavičku pod obrovskou vrbou, která v
lehkém vánku pohupovala svými dlouhými haluzemi v jakémsi podivném tanci. Ta
vrba tu stála už když jsem se narodil, ne že by to snad byla kdovíjaká
zažloutlá minulost, avšak já se pod jejími větvemi citil vždy v bezpečí.
Věděla i viděla toho opravdu hodně, tiché i hlasité hádky, dlouhé loučení,
slzy stekájící po tvářích krásných dívek zrovna tak jako po zdanlivě kamenných
tvářích chlapců, kradmé doteky, nesmělé i vášnivé polibky a mnohé další mnou
opomíjené skutečnosti. Lavička byla dřevěná a jěště stále vyhřátá odpoledním
sluncem a tak jsem velice brzy zapoměl na všechny problémy, které jsem si
přinesl sebou. Tiše jsem seděl a pozoroval to hemžení lidí a vlaků. Co chvíli
se ozvalo chraplavé "na druhou kolej přijíždí spěšný vlak 1894 ze směru..."
anebo "omluvte prosím zpoždění vlaku..". Jak jsem tak seděl a pozoroval
dění kolem, objevila se mi v hlavě myšlenka, že můj život je vlastně jako
takové nádraží. Příbuzní, přátelé, lásky a tak vůbec se objevovali a zase
mizeli. Některé mě zkušenosti jen projížděli jako rychlíky napříč Evropou,
jiné nabrali zpoždění i několik let. Vzpoměl jsem si na jednu z nich. Přijela
náhle jako jeden nejmenovaný rychlovlak a zrovna u nás se její dieselové
srdíčko polámalo. Strávila u mě skoro tři roky a za tu dobu mi ukázala jak je
snadné zahřát u srdce stějně jako zasadit sémě pochybnosti. Její hřejivou
přitomnost jsem cítil ve chvílích naprosté euforie i trýznivé bolesti.
Ukazovala mi jak se můžu těšit ze života a pomáhat vesele ostatním.
Avšak já si ji přál svírat čím dál častějí a po delší dobu. Vázal jsem ji k
sobě pevnými obručemi, nehledě na to jak byla křehká. A proto se stalo to čeho
jsem se bál nejvíce. Začala se mi ztrácet. Ač jsem se snažil sebevíc, svou
cestu do zahrady štěstí jsem nechal zarůstat plevelem a nyní jsem už nedokázal
najít správný směr zpět. Kola skřípala a létaly jiskry. Jednou se objevil
šikovný mechanik a svými nástroji se začal starat o zlámané srdíčko mojí
lokomotivy. Stále více bylo znát blížicí se odjezd. Práce byla dokonána.
Stáli jsme na spoře osvětleném nástupišti, já a ona. Kolem nás se povalovaly
kufry vzpomínek a já se se slzami v očích loučil. Zavazadla byla naložena a
šikovný mechanik pomalu uvedl mojí lokomotivu do pohybu. Zrychlil jsem krok a
doufal, že se jěště zastaví a zůstane se mnou. Ona však stále zrychlovala v
opojení z rychlosti vláčela své vagónky plné zavazadel minulosti. Běžel jsem
podél kolejí a moje plíce hrozily roztržením. Najednou jsem zakopl a upadl.
Když se mi podařilo se konečně vydrápat alespoň na kolena, její poslední
vagónek právě mizel v zatáčce. Slastně zahoukala a byla pryč. Byl to vlak mojí
lásky. Ze zamyšlení mě probudil chlad a okolní tma. Nevím jak dlouho jsem tam
seděl, ale občas se mi to takhle stává. Cítil jsem se odpočatý a pln sil k
dalším tápavým krokům životem. Zvedl jsem se z lavičky a vysypal poslední
zbloudilé vzpomínky a vyrazil k domovu. Brzy se zase vrátím a budu čekat svůj
vlak naděje a zatím rozhodně nebudu litovat, že život jde dál.
|