Kudrnky z obláčku
nadýchaných lásek
jek duchové nad bažinou
vznáší se chlad
a sráží teplo v páru a posílá k nebi.
Možná rozuměli volání
dálek a duše
křičela z těla ven
měla moc dopnutý knoflík u krku
co škrtil a modral se do mrazu
roztával v náruči
rozplýval se v dotecích
a utápěl se v polibcích
s měkoučkými rty.
Jako hedvábí
prostřené po louce, vyzývá, vybízí
k večeři poslední
se svíčkou
s plamínkem
shoří červánek, schová se za lesem
ukryje v hladině
krutosti, marnosti
a pustí ven, obrubně chodníků
spočítají tiše ty tisíce kroků
co jsme nachodili
když jsme si chtěli
běháním za štěstím
ušoupat paty.
|