Malířka
Zrovna dnes mám pocit, jako bych nedýchal. Jsem doma sám a přemítám nad otevřeným psaním, které mně přinesl nedávno vítr před dveře.
Je napsán na obyčejném bílém papíře a tak nějak, vůbec nevoní.
Jsou to řádky malířky ….
_ _ _ _ _ _ _ _ _ _
"Připravila jsem Ti překvapení" zvolala šeptem, aby nevyplašila tu poslední strávenou noc.
"Hm, a jaké?" ptal se jí tak trochu lhostejně.
"Namaluji si Tě, abych na Tebe nikdy nezapomněla víš?" jásavě se na něj úsměvem obrátila.
"Tak to si nechám líbit, ale nebyla by lepší fotka?" snažil se takovým nejistým způsobem najít i jiné řešení.
"Ne, nebyla, protože fotka je moc krátká, namaluji si Tě tak, aby to mé malování trvalo dlouho" zasněně se na něj podívala s cukavými koutky.
"Ty šibalko, co to na mě zase zkoušíš? Znám ty Tvoje fígle, to zase bude nějaká hloupost, jak Tě znám!"
"Ne ..., neboj se! Mám tady připravené barvy jenom pro Tebe" a pomalu začala vytahovat podivnou skříňku s tyčícími tenkými štětci a tmavý šátek, který nedávno objevila ve skříni.
"Zavážu Ti oči, protože si Tě chci namalovat jen jako svůj obraz, který Ty nikdy neuvidíš, jen jej pocítíš" zašeptala.
Zmámený jejími slovy i jejím šátkem se jí vzdal na milost.
"Tak jsem vážně zvědavý, co se mnou provedeš. Ale už teď mám pocit, že se mně to bude líbit" odevzdaně se položil na zem, zatímco si začala míchat své mistrovské dílo.
Srdce mu bušilo nedočkavostí. Cítil její teplou dlaň, když se mu dotkla jeho hrudi.
"Tak tady bude sluníčko" šeptla smyslně a Petr jen cítil hebký dotek hedvábného štětce kolem svých bradavek na prsou.
"Ty jsi můj malý infantil!" hlasitě jej napadala jména pro její střeštěný nápad.
"Z chloupků Ti udělám paprsky, protože budeš zářivé slunce, ne nějaké obyčejné slunce s UV zářením" rozpačitě na něj mluvila, aby potlačila své obavy i vzrušení zároveň.
Cítil, jak paprsky jej jemně šimrají po hrudi a štětec se pomalu sune až k žebrům.
"Lechtá mě to, to už přece víš!" volal, aby se ubránil smíchu.
"Myslel jsem, že maluješ můj portrét a ne krajinku" s chechotem se na ni obořil, protože to lechtání jej až příliš rozbouřilo.
"Jsi mojí krajinkou. Co s portrétem? Krajina je pokaždé jiná, tak jako Ty. Takže maluji Tvoji krajinu" dodala tiše, když začala máčet nový štětec do blankytné modře.
Cítil to mokré hedvábí, jak se rozlévá po těle. Takový malý kousek a kolik prožitku, motala se mu hlava, když cítil malbu obláčků na hrudníku.
"Tak, oblohu už mám a teď začnu lesem" dodala s potutelným výrazem ve tváři …
Prsty střídavě se štětcem jí klouzaly po Petrově hrudi. Cítil její vlasy, když se nakláněla, aby mu namalovala jakýsi obrazec. Teplo hebkých prstů a mazlivý chlad barev v něm vyvolávaly blažené pocity šílenství.
"To je tak příjemné, co to právě maluješ?" neodolal se zeptat, zrovna když mu tvořila lesní studánku u pupíku.
"Hm, to neuhodneš, počkej až to uvidíš! Ale právě jsem dokončila les … a je nejvyšší čas namalovat i zvířátko!" dodala šibalským hláskem a radostným úsměvem ve tváři.
"A co to bude?" neodolal se zeptat, když slyšel ten její vzrušený tón v hlase.
"Namaluju krtka!" radostně zvolala.
_ _ _ _ _ _ _ _ _ _
"Jen to ne!" bránil se zcela odevzdaně, když cítil, jak si začala pohrávat s jeho chloupky.
Neodolala svému sladkému pokušení.
Namočila hedvábný štětec a dotkla se míst, která o její malířský dotek přímo žadonila. Kroužila hedvábím a tvořila své velké vzrušené překvapení ….
"Jsi šílená!" šeptal.
"To jen abys na mě nezapomněl a já abych nezapomněla na Tebe" usmála se a bránila Petrovi si rozvázat šátek z očí. |