Záhada Trubojedukrub

V hluboké poklidné noci se zvedl vítr a zapříčinil tak divoký rej okvětních lístků růží v zahradě. Dana se probudila. Kdesi v prvním patře se ozývalo vytrvalé ťukání na okenní sklo. Bezděčně se zachvěla. V pokoji byla zima. Otevřeným oknem vnikal do místnosti zlobivý vítr pohrávající si se záclonou.

    „Kde se bere ten chlad? Teď uprostřed července?“ honilo se Daně hlavou. Zavřela okno. Někde v domě pištěla meluzína. Znělo to jako nějaký hrůzný nápěv beze slov. Za dveřmi se ozýval šepot. Snad to způsobila její fantazie nebo se někde uvnitř Dany rodil strach, ale šepot se zdál stejně výhružný a strašidelný jako podivný zpěv meluzíny. Meluzíny? Chvíli uvažovala… Než dospěla k závěru, že meluzíny obvykle nezpívají, zaslechla další šepot a vrzání schodů vedoucích na půdu. Na chvíli v ní bojoval strach se zvědavostí. Ženská zvědavost zvítězila. Odvážně vyšla na chodbu. Samozřejmě nikde nikdo. Tiše přistoupila k pokoji, kde spala Kateřina. Jako by meluzína byla právě v jejím pokoji! Najednou se tichá hrůzná píseň změnila v hrdelní chropot. Znělo to jako něco mezi mlaskáním a chrápáním. Dana stiskla kliku a vešla do pokoje. To co spatřila, jí vyrazilo dech. Byla tam  ONA. Skláněla se nad malou Kateřinou a … Víc naštěstí neviděla. V té chvíli se totiž probudila.

    „Bože můj,“pomyslela si. „Asi bych se neměla dívat na horory. Začínám z toho cvokatět.“ALE! Kdesi v prvním patře se ozývalo vytrvalé ťukání na okenní tabulku. Stejně jako v Danině snu. Je tu jen jeden rozdíl. Ve snu tu byla zima, protože bylo otevřené okno. Teď je okno zavřené, přestože ho otvírala než šla spát, ale zima je tu stále. A ten šepot! Už je tu zase, stejně jako v tom snu. Tentokrát však nepřichází z chodby nebo z Katčina pokoje… Když její myšlenky dospěly až sem,  vyskočila jako na pérkách. Hnala se do pokoje malé Katky a pozapomněla na veškerou opatrnost. Vpadla dovnitř a zastavila se až u Katčiny postele. Její malá sestřička vypadala takřka normálně, ovšem jen do té doby, než otevřela oči. Jindy hnědá, veselá očka byla najednou černá a dívala se studeně jako by dívenka svou sestru ani nepoznávala. Za Danou se zabouchly dveře. Poskočila a otočila se k nim. Asi průvan. Ucítila v týle něčí hladový pohled. Malá Katka stála ve své postýlce a byla jen o něco málo výš než Dana. Té teď právě zdřevěněl jazyk. Zpoza závěsu vystoupila ONA. Oči měla černé jako uhel, ale bělmo… to bylo červené. Dlouhé,bílé vlasy stále cuchal vítr. Byla krásná. Sálalo z ní neuvěřitelné horko jako ze samotného pekla, ale kdo se zahleděl do jejích očí, pocítil chlad. Dana to  bohužel udělala.

    „Pojď do mé náruče,“ říkaly ty oči. „Budeme mocné. Ty tvá sestra a já….“ Daně se z koutků očí spustily slzy. Nemohla odtrhnout pohled od černočervených očí.

   „Za jakou cenu?“ ptaly se ta její - uslzené.

   „Za jakou cenu? Nerozumím! Budeš krásná a mocná! Co chceš víc?“ odpovídaly kruté oči.

   „A co city? Lidskost? Tvé oči jsou magické, ale nevidím v nich tvou duši.“ Daně vyschly slzy. Věděla, že jen mluvením se může zachránit a z nějakého nevysvětlitelného důvodu ji to uklidnilo.

   „Duše?“ vysmívaly se kruté oči. „K čemu je ti duše? Připoj se ke mně a ke své sestře. Podívej jak je spokojená.“ Dana se otočila k dívence. Vykřikla by, ale nemohla vydat jedinou hlásku. Šestiletá Katka držela v ruce mrtvé kotě. Každou chvíli mu prstíkem přejela po čumáčku a kotě zase oživila. Její oči se chladnokrevně zaleskly. Znovu a znovu kotě zabíjela a zase oživovala. Dana zhnuseně odvrátila oči. V ženině tváři se zračila až mateřská pýcha.

   „Co jsi vlastně zač?“ ptaly se její oči.

   „Já jsem to, co nejvíc miluješ a zároveň to, co čeho se nejvíc bojíš. Můj jed tě zabíjí a přitom udržuje při životě. Nenávidíš to a miluješ stejně jako mě. Už víš?“

   „Řekni mi víc!“ prosil Danin pohled. V duchu se zarazila. Nechce nic vědět! Nesnáší tuhle…věc…

   „Vidíš to? Sama nevíš co chceš!“

   „Chci abys odešla!“ odporovala spíš svým myšlenkám než postavě naproti ní. Nerozesmála se, ale v jejích očích četla výsměch: „Víš co ode mě chceš?“ zeptala se beze slov.

   „Ne,“ odpověděla a v zápětí na sebe dostala vztek. Proč tu osobu poslouchá?

   „Tak o tom přemýšlej! Máš na to celou noc!“ Obrovskou rychlostí se vznesla, vzala malou Katku do náruče a odletěla. Dana stála bezradně uprostřed pokoje. Slíbila rodičům, že se o malou sestru postará. Nad hlavou uslyšela kroky. Zažila už toho dneska tolik, že jí bylo všechno jedno. Rychle, ale už poněkud odevzdaně se vydala po schodech nahoru.

-Měla šílenou chuť se rozchechtat.

Co se to s ní děje?

-Vždyť to všechno byla vlastně legrace! Čert vem sestru! Bez ní jí bude učitě lépe.

Co to má znamenat? Má přece Katku ráda! Je to její sestra! Má ji strašně moc ráda!

   „Jistě že ji máš ráda,“ ozvalo se za ní „To je moc Trubojedukrub. Slyšela jsi její zpěv moc dlouho! Už na tebe má určitý vliv. Dostala se ti do myšlenek. Ten tvůj „sen“, to nebyl jen obyčejný sen. Tvé myšlenky byly velice zranitelné. Poslal tě spát, aby mohla dokončit rituál…“ Dana,která po celu dobu vyděšeně poslouchala zády k hlasu se otočila. Za ní stál muž s bílými vlasy po ramena. Koutky očí měl zabarvené do červena, ale stále byla vidět původní barva bělma.Jeho černé oči se dívaly laskavě.

   „Ty…ty ji znáš?“ zeptala se Dana

   „Jistě! Je to moje sestra. Bohužel byla marnivá a chtěla dlouhé vlasy.“

   „Vlasy…?“

   „My se staráme o rovnováhu dobra a zla. Celá moje rodina. Jsme v jádru dobří. Jediné zlo je v našich vlasech. Pokud moc přerostou, naplní se naše oči zlem a rovnováha je porušena. To se stalo i Trubojedukrub. Je hodná, ale zlo jí zaplnilo oči.“

   „A moje sestra?“ zeptala se Dana. Zlé myšlenky už jí nadobro opustily.

   „Trubojedukrub jí vzala duši a prázdné místo zaplnila zlem!“

   „A co s tím můžu udělat?“

   „Jediná možnost je, ustřihnout jí vlasy. Ale nebude to jednoduché. Bude hodně opatrná a pochybuju, že tě nechá přistoupit dost blízko…“

   „Ví o tom, že jsi tu?“

   „Ne. Je zaslepená zlem. Nevidí dobro.“
   „Jak si bere duši svých obětí?“

   „Ústy. Vypadá to jako hrůzný polibek.“

   „Jde totéž i naopak? Můžeš ty ze mě udělat totéž co je z mé sestry, ale v dobrém?“

   „No…Ano, ale celý život bys musela pomáhat dobru.“

   „Když dostanu tu…Trubo…něco…, co bude s mou sestrou?“

   „Trubojedukrub bude zase patřit k nám a její duši jí vrátí.“
   „Udělej to!“

   „Vážně to chceš?“

   Nemusela odpovídat. Přistoupil k ní a přiblížil své rty k jejím. Cítila podivné teplo, které se jí rozlévalo po celém těle. Všimla si, že mužovy oči jsou krásné. Že celá jeho tvář je nádherná, ušlechtilá. Čas letěl kolem nich v neuvěřitelné rychlosti. Slunce vypadalo jako žlutá koule letící po obloze. Přišel večer. Dana seděla na zemi uprostřed pokoje a čekal. Všechna okna v domě se rozlétla a Dana cítila chlad, který ji obtékal, ale teď už se neroztřásla.zevnitř ji hřálo teplo dobra. Trubojedukrub vletěla do pokoje s malou Katkou v náručí. Postavila ji a poněkud nejistě se rozhlédla.

   „ Cítím,že jsi tu,“ slyšela Dana z velké dálky. Odvrátila pohled od jejích červenočerných očí.

   „ Kam jdeš?!“ vypískla Trubojedukrub poněkud hystericky.

   „ Aha,“ pomyslela si  Dana „ pokud se jí nedívám do očí, neví o mě.“ Pevně stiskla nůžky a pomalu se blížila k postavě. Bílé vlasy dnes byly svázané černou stužkou. To Daně nahrálo. Obešla Trubojedukrub a ustřihla celý její dlouhý ohon. Vzduchem projel strašlivý výkřik. Dana pozorovala její obličej. Červená pomalu ustupovala bílé a ústa se roztáhla do hřejivého úsměvu. Přiblížila své rty ke rtům malé Katky. Ozval se Daně známý chropot. Malá se zapotácela. Trubojedukrub ji zachytila a odnesla do postele.

   „ Teď bude chvíli spát. Až se probudí, nebude si nic pamatovat, ale ty už navždy budeš znát tajemství dobra a zla. A dokud budeš na této zemi, budeš s námi chránit dobro.“

Dana pocítila respekt k bílé, vysoké postavě, ze které zářilo bílé světlo. Dvě nádherné bílé postavy zmizely do noci. Naposledy se podívala na Katku a pak do zrcadla… Vypadá pořád stejně…

    Dobro a zlo… Je to směšné. Až  se ráno probudí, zjistí že to byl jen sen. Dana si nebyla jistá, ale měla pocit, že než se vkradla do říše snů, zaslechla ten podivný nápěv beze slov. Ale ne děsivý… snad jen nadpozemsky nádherný.