ZMÁMENÁ VRAŽEDKYNĚ

Láska mě poničila, zimním lesem bloudím,

marně v mrtvém lese hledám klid, marně ji soudím.

Jak hejno ryb odnikud nikam pluji,

marně se schovávám před sluncem ve své sluji.

Lásku jsem vyměnil za víru, ta teď mě zkouší,

marně se před ní ukrývám pod vodou i na souši.

V marnosti zvedl jsem ruce k nebi, šípu smrti odkryl hruď,

co bylo - bylo, co bude - nevím, pro tuhle chvíli mě Bože suď.

Snad slepý stařec trefí se, než sám se zhroutí.

Život nebo smrt, dle toho, jak ruka stará se mu zkroutí.

Když Ty - láska sama - jsi sám, máme i my býti sami?

Láska nás zabíjí, láska nás mámí.