miroslawek (Občasný) - 2.2.2006 > Tak mi to nedá nepouží citace z Cimrmanovy pohádky Dlouhý, Široký a Krátkozraký: "To muselo dát práce... a přitom taková blbost, že? ...No, oni až budou zametat, tak se to pak najde...".
Ale vážně, i když pominu místy až obrozenecké tvary (jasmínným), celkem typická ukázka, jak se nevyplácí spoléhat při výstavbě básnického obrazu na přívlastky, přivlasňovací zájmena nebo podobné vazby (s pocitem Kaina, jeviště rodin, krása snů, šupinatá hlava mocného vladaře, třepotavá křídla samečků, atd.). Ono k nadužití adjektiv a zároveň absence prvků jiných, jež vede k výplňovitému pocitu mělkosti a nastavované kaše, je znakem pro začínající autory více než charakteristickým. A přitom je tolik možností, jak se vyjádřit. Příklad:
TAM
V korunách stromů neustává vítr
a listí promlouvá
jako by lidem tekl nad hlavami potok
Navečer utichne ta voda
a na okamžik zastaví se čas
Znovu si země s nebem rozumí
Na břehu jetelové řeky
veliký němý králík rozhoduje
co ze tmy je
a co se navíc tmí
(Jan Skácel, Dávné proso, 1981)
V prvních šesti verších najdeme pouze "koruny stromů"... a, pak také přívlastky v následujícím spojení (Na břehu jetelové řeky veliký němý králík...) působí daleko silněji, než kdybychom již byli znaveni a vnímali to jenom jako další v nekončící řadě vrstvených, ve skutečnosti už jen zdánlivě něco pojmenovávajících přílepků. Naopak je v tom určitý kontrast.
