Už jsi to vzdal? Chápu tě… Kdo by chodil s holkou, která nesnese něčí dotek… Nemám ti to za zlé… Ale nezlob se prosím ty na mě, že před tebou utíkám… Kdybys tak věděl… Tohle nikdy číst nebudeš, takže ti to klidně napíšu…. Chápej….Mám strach ti to říct..Nevím jak zareaguješ…Znám tě a o to víc se možná bojím, že bys mě zklamal… Radši se smířím s tím, že sem ti to neřekla, než abych se musela s mířit s tím, žes to nerozdýchal…

    Pamatuješ na Mickyho? Ano… ten angličan… Není pravda, že jsme se normálně rozešli…. Není pravda, že jsme dál přátelé. S ním nikdy nedokážu být kamarádka. S ním ne…

    Nerozumíš? Počkej! Vysvětlím ti to, ale musíš na mě pomalu… Není to pro mě vůbec jednoduché… Tak dobře, ale musím to vyprávět od začátku. Ne kvůli tobě! Kvůli mně!

    Šla jsem zrovna ze školy a měla mizernou náladu. V kapse se mi rozvibroval telefon. Pavel! Co ty po mě ještě chceš? Pomyslela sem si a přijala hovor. Pavel mi poněkud vyrazil dech. Jeho otec měl na návštěvě svého obchodního přítele z Anglie a Pavel se měl starat o jeho syna…. Bohužel Pavel, jak určitě víš neumí anglicky ani pípnout. Tak sem se teda s nima sešla a dělala jim překladatelku. Využili jsme Pavlovy neznalosti angličtiny a báječně si popovídali… Od té doby sem Micky jezdil častěji. No a co se nestalo po nějakém měsíci sme spolu chodili. Nebudu ti nic nalhávat. Bylo mi s ním báječně. Byl ke mně moc hodný…milý…něžný. Přísahám, že bych pro něho udělala cokoli… No…skoro. Jedné věci jsem se ještě bála. Mě bylo čtrnáct a jemu devatenáct… Už chápeš co chtěl? Nebyla jsem na to připravená. Po nějaké době už ho to zřejmě přestalo bavit. Nerozešel se se mnou… byl na mě jen neuvěřitelně protivný. Často mi volal, ale vždycky to skončilo hádkou… Nakonec jsem to byla já, komu došly nervy. Já se s ním rozešla. V té době mě ještě ani nenapadlo, že by se něco mohlo zvrtnout. Ale zvrtlo se. Ošklivě se zvrtlo.

    Já jsem si rozchod obrečela, ale nakonec jsem se s ním smířila. Micky bohužel ne. Volal mi každý den. Prosil, přemlouval, brečel a nakonec vyhrožoval. Nemohla jsem se ho zbavit. Nakonec přijel sem. Do očí jsem mu řekla, že už ho nemiluju. Byla to pravda. Po tom co mi do telefonu řekl, že jsem jen jeho a že mě radši zabije než abych byla s někým jiným… Prostě už z mé strany všechno vyhaslo… Ani jemu jsem úplně nevěřila, že to všechno dělá z lásky ke mně… Nevěděla jsem proč to dělá, ale to jsem se měla brzy dozvědět. Bylo to 12 ledna. Pamatuju si to, jakoby to bylo včera.

    Šla jsem za Přemkem… Pamatuješ si ho? Chodil se mnou do třídy… Bylo nějak kolem sedmé a všude kolem už byla tma. Nechtělo se mi to obcházet a tak sem to brala tím parkem kolem bazénu. Víš kudy? Taky jsme tam párkrát byli… Kdysi. Jako děti jsme si tam hrávali…Pamatuješ?

    Byla to moje hloupost. Kdybych nebyla lína a radši si to obešla po té cestičce mezi barákama… Bohužel šla jsem tím parkem. Věděla jsem, že tu Micky je! Věděla jsem, že mě hledá… Ale nevěděla jsem, jak moc mi chce ublížit… Bohužel jsem se to brzy dozvěděla. Za mnou šla postava. Nejsem strašpytel, ale tentokrát mi po zádech přeběhl mráz. Znáš mě. Vždycky jsem byla ta odvážnější z nás. Tentokrát jsem měla strach a oprávněný. Rozběhla jsem se. Postava za mnou taky. Jak proběhl ostrým světlem lampy. Poznala jsem ho! V té chvíli jsem udělala tu nejhloupější věc jakou jsem udělat mohla. Místo abych běžela po cestě k barákům zahnula jsem do lesa. Neumím to vysvětlit. Bála jsem se. Strašně moc. Tak jako se bojí jelen loveckého psa, tak sem se já bála postavy za mnou. Samozřejmě že svým bezhlavým úprkem do závějí v lese jsem mu situaci podstatně ulehčila. Stačilo mu jen sledovat moje stopy a čekat až se unavím. Neslyšela jsem nic. Vyčerpaně jsem spadla do sněhu a neměla sílu se ani zvednout. Něco křuplo. Cítila jsem, že je blízko… Díval se na mě a bavilo ho to. Neodvážila jsem se ani pohnout. Bůhví proč mě napadlo, že sem si aspoň měla vzít méně křiklavou bundu. Všechno jakoby strnulo. Působilo to jako chvíle předtím než šelma skočí na oběť. Něčí ruka mě pevně vzala za rameno a otočila k sobě. Tehdy jsem se zmohla na poslední odpor. Bezhlavě jsem se snažila bránit. Už jsem věděla co udělá. Za ten kratičký okamžik, kdy jsem se mu dívala do očí jsem to pochopila… Najednou jsem ležela na zádech, Micky mi ležel na nohou a ruce držel za hlavou.

    „Pusť mě!“ chtěla jsem aby to znělo jako rozkaz, ale byla to spíš plačtivá prosba….

    Neodpověděl. Pevně mi chytil obě zápěstí do své ruky a druhou mě pohladil po tváři. Vždycky mi jeho ruka připadala krásně teplá a jemná.Teď to bylo, jako by mi na tvář přiložil rybu…Sklonil se ke mně. Pevně jsem sevřela rty. Násilím je roztáhl. Cítila jsem chuť nějakého pití. Zřejmě Magister. Jeho nejoblíbenější pití. Kousla jsem ho. Myslím, že tohle byla ta poslední kapka. Vztekle vyplivl sliny a krev a rozepnul mi zip u bundy. Už jsem věděla naprosto přesně co přijde. Nezastavil se ani u mikiny. Snažila jsem se vyprostit. Házela jsem s sebou, ale docílila jen toho, že mi na košili utrhl pár knoflíků. Kdyby aspoň něco řekl… Nevím proč mě zrovna tohle napadlo, ale to ticho bylo strašné. Nekřičela jsem. Pořád jsem někde uvnitř doufala, že mě chce jen postrašit. Třeba toho nechá… Nenechal. Stáhl mi i kalhoty, přičemž mi kolenem málem rozdrtil žebra… nezvládla jsem ani křičet. Jediné co naznačovalo, že ještě žiju byly slzy které se mi koulely z očí. Nikdy jsem nezažila nic strašnějšího. Kdo to nezažil nikdy nepochopí. Tu potupnou bezmoc. Pomyšlení, že moje tělo už není moje, že mi ho někdo vzal, použil a nechal ležet ve sněhu… Nevím jak jsem se dostala domů. Vím jen, že jsem nekonečně dlouhou dobu stála pod sprchou… Stále jsem ty dotyky cítila. Kalhotky od krve jsem rovnou vyhodila. Žádnou s těch věcí, které byly svědkem toho, jak si někdo jiný vzal něco co do té doby bylo jen moje, jsem už na sebe v životě nezvala. Ještě dlouho mě bolelo celé tělo, ale nebylo to nic proti tomu, jak mi bylo psychicky.

    Tak teď už víš, proč se mě nesmíš dotýkat? Teď už víš, co se mi vybaví když zajedeš rukou tam kam nemáš? Už chápeš? Tohle je ta moje zábrana. Nikdy už to nebude jako dřív. Zase stojím pod sprchou, ale voda nikdy nesmyje ty dotyky. Stále tu bude myšlenka na to, že mi někdo něco udělal. Něco, co se nedělá. Nikdo mi neřekl, jak se s tím mám srovnat. Nikdo mi neřekl, jak s tou vzpomínkou mám žít. Nikdo o tom neví… Ani ty se to nikdy nedozvíš. Promiň. Sbohem! Miluju tě, ale tohle je silnější než všechno to, co cítím k tobě… Tahle vzpomínka nikdy nevyhasne..Ta tu bude napořád…Jen já, bezmoc, stud, strach…Strach z předsudků, strach z tebe... Věřím ti, ale…ale!!!  Je strašně moc lidí, kteří si řeknou…Jo ta holka si za to může sama… Třeba ho vyprovokovala… Bála jsem se že i v tobě něco takového bude hlodat… A to si piš že bude… Vždycky… Proto je asi lepší, že to skončilo tak jak to skončilo…

     No a to je asi tak všechno! Neříkám to proto, že se chci ospravedlnit nebo chci aby mě někdo litovat…O soucit nikomu nestojím… Proto jsem  ti to neřekla hned na začátku. Nejdřív proto, že sem si myslela že je všechno v pohodě, že to zvládnu…A pak sem najednou zjistila, že to nezvládnu, ale už sem se bála ti to říct, protože sem moc dobře věděla, žes měl právo to vědět aby ses mohl svobodně rozhodnout jestli to zkousneš nebo ne….Přiznávám že v tom byla i zbabělost…Nechtěla sem o tebe přijít… Promiň mi to….