HRA V ŠACHY
Gydawen se narovnal. Drahnou chvíli bubnoval prsty do šachového stolku, dokud ho i to neomrzelo. Unaveně vstal ze židle a rozhrnul těžké záclony, překrývající okna. Uběhlo už mnoho let od doby, co se zmocnil trůnu, za ty roky se ale nic nezměnilo. Žádné vzpoury, žádné války, nic...
Rozlehlou planinu, táhnoucí se až k obzoru, protínala jako modravá žíla Velká řeka, jež v dálce splývala se stejně jasnými nebesy. Ze svého okna paláce v Myraelu viděl široko daleko jen jedinou horu – jmenovala se Undaren a podle pověstí na ní už od pradávna sídlili draci.
Gydawen se pousmál – hloupá historka! Za celý svůj život potkal jen jediného draka – toho, jehož zlaté šupiny zdobily myraelskou bránu.
Ach, jak nudné je být králem! Gydawen nechal závěs zase spadnout. Zkřížil ruce na prsou a začal se bezcílně procházet po pokoji. Poddaní ho milovali – koneckonců neměli na výběr – a možná právě to byl důvod, proč proti němu nepodnikali žádné vzpoury. Nikdo se nikdy neodvážil postavit se mu do cesty – nikdo až na jednoho. Musel se pousmát, ten starý blázen mu totiž právě dřepěl v chládku a zdálo se, že mu tím na nějakou dobu sklaplo. Ale dnes si ho vychutná...
Někdo zabušil na dveře. Gydawen se ohlédl a potom zavelel ke vstupu.
Denní světlo ostře narušilo nehybné šero pokoje, až král polekaně syknul. Dovnitř vešel statný strážce v naleštěné zbroji a modrém plášti, fešácky sepnutým pod klíční kostí. Před sebou poháněl vysokého, kostnatého starce s bílými vlasy a vousy a neobyčejně pronikavýma modrýma očima. Unaveně se opíral o dlouhou černou hůl, která snad pocházela z toho nejpokroucenějšího stromu v království a snad se přitom, když ho řezali, ještě bránil. Jinak se opravdu nedaly vysvětlit spletité uzly, plazící se kolem sebe jako stádo rozzuřených hadů.
Gydawen odehnal strážce rychlým gestem a s úsměvem se obrátil k nově příchozímu. ,,Ani bych nevěřil, že v takovém červu zbude ještě tolik důstojnosti, aby přede mnou neklečel a nežadonil o smrt,“ pronesl pohrdavým tónem.
,,To není tím, králi,“ obhajoval se stařec. ,,Jenže v mém věku už není moc dobré klečet na studené, kamenné podlaze. Není to jako za mlada.“
Gydawen přešel jeho drzost bez povšimnutí. Místo toho mávl rukou k jedné z židlí u šachového stolku. ,,V tom případě by ses měl raději posadit,“ pronesl klidně.
Stařec na něj kývl na znamení díků. Pohodlně se uvelebil a opřel svou hůl o opěradlo.
Král si sedl naproti němu. ,,Zajímalo by mě,“ začal pomalu, ,,proč jsi sám, bez jakékoli podpory, veřejně pobuřoval lid proti mně? Co tě vedlo k tak bláhovému činu? Muselo ti být přece jasné, že ta tvá malá vzpoura bude potlačena stejně rychle jako začala, tak z jakého důvodu jsi to udělal?“
Stařec na něj zamrkal jakoby vyslovil tu nejhloupější otázku ze všech. ,,Z toho důvodu, z jakého se vzpoury obvykle dělají,“ pravil klidně.
,,Samozřejmě,“ přikývl Gydawen ve snaze nedát na sobě znát zlost, která se ho zmocňovala při každém jeho slově. Rozhodl se tedy zavést řeč na něco jiného. ,,Vlastně mě napadlo, že by sis po tak dlouhé době nudného sezení v mém žaláři trochu zpříjemnil svůj pobyt na tomto místě. Hraješ šachy?“
Stařec si s pozvednutým obočím měřil desku před sebou. Přímo před ním stály dvě řady bílých šachových figur, seřazených pro začátek nové partie. Mramorová šachovnice se zdobenými okraji vystupovala z šera jako hvězda na noční obloze a na jejím vzdálenějším konci si právě Gydawen stavěl své černé figury. Stařec nakonec přikývl. ,,Snad si to ještě pamatuju.“
Gydawen se potměšile pousmál. ,,Výborně. Bude to skvělá zábava.“ Chvíli si ještě pohrával se svou věží, potom ji ale postavil na její místo. Vzhlédl ke svému protihráči. ,,Vlastně mě napadlo ještě něco. Lidé z té vesnice, kde tě mí muži zatkli, povídali, že jsi jim vyprávěl nějaký zvláštní příběh. Prý byl o dracích, o nějakém mladém kouzelníkovi, či co. Nechtěl bys mi ho při tom vyprávět?“ pravil důrazně, aby stařec pochopil, že to nebylo míněno jako prosba.
Stařec se zamračil. ,,To bych jistě mohl, ale pochybuji, že se ti to bude líbit.“
Král jen zamrkal nad oslovením, kterého použil, rychle si ale nasadil zpátky svůj původní výraz. ,,Nevadí. Bude se mi u toho lépe přemýšlet.“
Stařec na okamžik zaváhal. Kostnatou rukou uchopil bílého pěšáka a posunul ho o dvě pole vpřed. Potom se nadechl a začal vyprávět.
Eurist zaťal pěsti. Soustřeď se! Proboha, soustřeď se! V mysli si představil, jak se kopřiva před ním mění v narcis. Uvolnil se. Potom se pokusil převést svou představu do toho jediného gesta. Lehce švihl prsty a rostlina před ním se začala kroutit. S napětím sledoval každý její pohyb. Zelené lístky uvadle opadávaly jakoby je zasáhl jedem. Na konci stonku se začal vytvářet žlutý květ s bílým středem a čiperně se rozvíjel dál jakoby chtěl odhalit celou svou krásu.
Eurist vítězoslavně vydechl. Otočil se na svého mistra a ještě přeletěl očima svého přítele Relmanda. Relmand byl elf – jak bylo koneckonců patrné na první pohled. Jeho mladou, krásně řezanou tvář s tmavýma očima rámovaly pramínky rovných havraních vlasů. Uznale na Eurista pokýval, když jim ukázal výsledek svého snažení.
Chýše, ve které všichni tři seděli, byla postavená z dlouhých ohebných větví, umně upevněných kolem dřevěné kostry. Vytvářel se tím jakýsi obrovitý košík, s dírou nahoře pro únik kouře, ucpaný četnými bochánky mechu. Veškerý nábytek tvořily tři kované truhly, pravidelně rozmístěné podél stěn a úzká police na nádobí. Uprostřed chýše tiše praskal oheň, kolem kterého byli usazeni.
Mistr kritickým pohledem zhodnotil Euristův výtvor. Uchopil narcis do ruky, když vtom pod jeho dotekem bolestně ucukl.
,,Co se stalo, mistře?“ zeptal se Eurist zmateně.
Mistr nevěřícně sledoval puchýře, naskakující na jeho prstech. ,,Ten narcis má pořád žahavé chloupky! Popálil mě!“
Eurist vyvalil oči. ,,To – to je mi líto, mistře,“ zakoktal se. ,,Já... asi jsem na to nějak zapomněl...“
,,Zapomněl?“ obořil se na něj. ,,Milý hochu, zdá se mi, že ve svých patnácti letech zapomínáš nějak často!“ Rychlým gestem odstranil puchýře ze své ruky. ,,Zopakuj mi pravidlo pro proměny,“ obrátil se zase na svého žáka.
Eurist znuděně obrátil oči v sloup. ,,Při přeměně věci nemůžeme změnit její podstatu, pouze ji můžeme skrýt nebo zdůraznit.“
Mistr přikývl. ,,A co z toho jsi udělal s těmi chloupky? Kdybys trochu uvažoval, umístil bys je na vnitřní stranu stonku. To znamená to ´skrýt´. ´Zdůraznit´ by platilo, kdybys je všechny přeskupil a vytvořil z nich například květ. Chápeš, co tím chci říct?“
Eurist sklopil provinile oči. ,,Myslím, že ano, mistře.“
Relmand se nesměle zavrtěl. ,,Mně to nepřipadá až tak závažné. A navíc...“
,,Jsi tady mistr ty nebo já?“ přerušil ho důrazně.
Relmand zvedl rezignovaně ruku. ,,Samozřejmě vy. Já jen, že kdyby...“
Vtom se zdola z vesnice ozval vyděšený křik. ,,Vojáci! Vojáci!“
Všichni tři se na sebe zmateně podívali. Rychle vyběhli ven, překvapeni takovým nenadálým rozruchem. Z kopce, na kterém chýše stála, měli dokonalý přehled o dění dole v údolí.
Křehké vesnické domky se otřásaly dusotem koní, ostře poháněných svými po zuby ozbrojenými pány. Nemilosrdně naháněli zpanikařené obyvatele Farthu na malou náves. Hlasité halekání doléhalo až nahoru na kopec, smísené s křikem žen a pláčem dětí.
Eurist se ohlédl na svého přítele. Relmand si přetáhl kápi přes obličej a souhlasně na něj kývl. Oba pak rychle seběhli dolů, zvědaví zjistit, co se stalo.
Dole ve Farthu panovala děsivá atmosféra. Vesničané s napětím čekali, co se s nimi bude dít, takže si skoro ani nepovšimli kradmého příchodu Eurista s Relmandem.
Před nimi se na hrdém koni tyčil muž v čistě nablýskané zbroji a bohatém oděvu, svědčícím o jeho vysokém postavení. Krátké vlasy mu zplihle seděly pod zlatou korunou, důležitě postavenou na pyšné hlavě. Kolem něj postávala horda vyzbrojených jezdců s kopími napřaženými vstříc vyplašenému davu. Kousek za nimi čekali lučištníci, v okamžiku připravení zaútočit.
,,To je král,“ pošeptal Eurist Relmandovi do ucha. Elf se nepatrně zachvěl.
,,Opravdu jsi tu hru už dlouho nehrál, co?“ pravil Gydawen posměšně. Starcovy nesměle rozestavené figury byly obklíčeny černými, bez jakéhokoli patrného východiska. ,,Možná by sis měl na chvíli odpočinout, pokud tě ta hra tolik zmáhá...“
Stařec se nepatrně ušklíbl. ,,Ale vždyť náš příběh teprve začal,“ řekl a vjel jezdcem přímo doprostřed obklíčeného pole.
,,Odvážný tah,“ uznal Gydawen. ,,Tedy pokračuj i ve vyprávění.
Stařec na něj potutelně zamrkal. ,,Neboj se, Gydawene. Já hned tak nepřestanu.“
Král vypjal hruď a přelétl dav pohrdavým pohledem. ,,Ptám se vás znovu. Vydáte mi toho elfa, který se mezi vámi skrývá nebo budu muset vypálit tuhle myší díru do základů?“
Nikdo se ani nepohnul.
,,Tak tedy naposled. Vydáte mi toho elfa nebo ne?“
Eurist nejistě pohlédl na svého přítele. ,,Ty?“ šeptl.
Král pomalu zvedl ruku do vzduchu, aby dal příkaz svým vojákům.
,,Počkat! On je tady!“ ozval se hlas odkudsi z hloubi davu. Všichni se tím směrem obrátili. ,,Tam! Ukrývá se tam vzadu!“
Relmand polekaně ustoupil o krok dozadu. Vesničané se k němu otočili, někteří se strachem, jíní s opovržením. Vojáci důrazně popohnali své koně vpřed.
,,Pryč!“ vyzval ho Eurist a zatáhl přítele za lem jeho pláště. Byla to celkem zbytečná výzva, neboť divoce napřažená kopí přibližujících se jezdců měla mnohem spolehlivější účinek.
Uzavřené údolí ztěžovalo uprchlíkům únik. Prach se jim zvedal za patami do jednoho nízkého hnědavého oblaku. Dusot kopyt zněl stále hlasitěji. Věděli, že se jejich pronásledovatelé blíží, neměli však šanci uniknout. Každá vteřina plynula bolestně rychle.
Eurist vyrazil do kopce. Náhle ho však jeho přítel přitáhl zpět za rukáv. ,,Tam ne! Sestřelí nás! Musíme tam! Do tunelů!“
Eurist na něj vyvalil oči. ,,Blázníš? Vždyť tam zabloudíme!“
Relmand ho popotáhl ještě důrazněji. ,,Náhodou to tam znám.“
Náhle se jezdci vynořili zpoza domů. Nebyl čas přemýšlet. Eurist poslušně následoval svého druha, v úpěnlivé prosbě, ať je nevede do záhuby. Vchod do temných tunelů začínal o kus dál na úpatí kopce. Velmi dobře věděl, co si lidé o tom místě vyprávějí. Kdysi ho prorazili trpaslíci, když hledali zlato, dnes však byly chodby pusté a temné. Prý i stíny tam dokáží zabíjet.
Měli tedy na výběr mezi smrtí královými vojáky nebo blouděním v mrtvých tunelech – a to nebyla nijak příjemná vyhlídka. Pokud si ale měl Eurist vybrat, bez váhání následoval Relmanda. Vždy má cenu to alespoň zkusit.
Znenadání se před nimi vynořil temný vchod, svažující se příkře do nitra kopců. Relmand se jediným plavným pohybem přenesl přes hromadu sutě, bránící jim ve vstupu a natáhl ruku, aby pomohl Euristovi. Nedaleko za nimi se s hlasitým dusotem přibližoval houf rychlých jezdců. Jakmile je spatřili, přidali na tempu.
Eurist se těžkopádně překulil na druhou stranu. Téměř ihned ho zahalila naprostá temnota. Relmand po něm poslepu hmátl, okamžitě ho však chytil za ruku a ostře ho táhl za sebou, stále hlouběji do srdce tunelů.
Gydawen zlostně zaťal zuby. Stařec ho právě připravil o posledního jezdce, čímž se už dočista probil jeho útočnou linií černých figur. ,,To bylo štěstí,“ procedil mezi zuby ve snaze zachovat si před ním kamennou tvář. ,,Příště už takovou šanci nedostaneš.“
,,Také se už příště nenechám vlákat do tak bezhlavé pasti. Měla několik podstatných trhlin,“ zkritizoval jeho snažení bez mrknutí oka.
Gydawen posunul dámu napříč o tři pole. ,,Nechápu, jak mohl takový příběh někoho zaujmout. Není tam nic vzrušujícího – žádný boj, žádná krev, nic...“
,,Však náš příběh také ještě neskončil,“ pousmál se stařec.
Eurist slepě tápal kolem sebe. Nevnímal nic než všeobjímající tmu, chlad a Relmandovu ruku, která ho táhla stále vpřed. Děsivé ticho narušoval jen zvuk běžících nohou a jejich zrychlený dech. Všude bylo tak mrtvo...
Eurist nechápal, jak se může Relmand ve spletitých tunelech vůbec vyznat. Co chvíli totiž pocítil, že prudce zabočili na nějakém rozcestí nebo se prohnali kolem jiných chodeb, dýchajících na ně svým mrazivým dechem.
Najednou se zastavili. Eurista se zmocnil děs, že zabloudili. Relmand pustil jeho ruku a zabýval se něčí před sebou. Rozhostilo se napjaté ticho.
Vtom se ozval zvuk podobný zachřestění kovu a Eurist jasně rozpoznal, že se odsunula západka. Relmand strčil do okovaných dveří před sebou.
Náhle je zaplavilo světlo tak oslnivé, že si museli zakrýt oči. Relmand popohnal chlapce dovnitř a tiše za ním zabouchl. Pomalu si přivykali ostré záři. Eurist překvapením zamrkal.
Octli se ve velké kruhové síni dokola osvětlené planoucími pochodněmi. Místnost zřejmě sloužila jako skrýš, pokud mohl soudit z jejího vybavení. Jediné, co v ní bylo k vidění, byl velký dřevěný stůl s pevnou židlí a vysoká police s jídlem opodál.
,,Relmande,“ oslovil ho Eurist ohromeně, ,,řekni mi: Co má tohle všechno znamenat?“
Relmand se nadechl a vzhlédl někam ke stropu. ,,Víš, myslím, že je toho hodně, co o mně ještě nevíš. Čas, po který nejsem ve Farthu, netrávím s rodinou, jak jsem vám tvrdil, ale buď tady nebo přímo...“
,,Ty jsi špión?“ přerušil ho Eurist nevěřícně.
Relmand rezignovaně pokýval hlavou. ,,Ano, dá se to tak říct. Mým hlavním úkolem je hledání způsobu, jak sesadit našeho krále. A jak vidíš, on na to už nejspíš přišel.“
Rozhostilo se napjaté ticho.
,,Jak se to mohl dozvědět?“
Relmand chvíli nehnutě stál, nejistý si, co všechno může svému příteli prozradit. Potom se ale odhodlal. Vykročil ke stolu a z jednoho ze spodních šuplíků vytáhl zvláštní předmět. Eurist k němu vykročil. V jeho ruce spatřil nádherný, masivní zlatý klíč, velký tak, že by se s ním snad dala otevřít i hora.
,,Co to je?“ zeptal se Relmanda, zatímco zkoumal tu prapodivnou věc.
Elf si povzdechl. ,,Je to tajná schránka. Ukradl jsem ji přímo z králova paláce, takže proto mě hledá. Někdo mě musel zahlédnout...“
Eurist se pobaveně rozesmál. ,,Vždyť je to jen klíč!“
Relmand zbledl jako křída. ,,Jen klíč?“ opakoval nevěřícně. ,,Euriste, tohle nás může zbavit jeho nadvlády! Je v něm něco jako hádanka, může nás to ale přivést k tomu, po čem toužíme.“
,,Nás? Proč pořád říkáš nás?“ rozčílil se Eurist. ,,Nechápu, co sis tím chtěl dokázat, je to ale jen tvůj problém, ne můj!“
Relmand se mu podíval do očí. ,,Potom, co jsme spolu utekli královskému vojsku, nás budou hledat oba. Pro zradu. Uvědom si to, Euriste, teď už nemůžeš couvnout! Držím v ruce spásu pro celé naše království, hlupáku! Tenhle klíč v sobě obsahuje řešení, které nás může dovést do Dračí sluje! K drakovi, který po celé věky ochraňoval lid proti tyranům jako je náš král. On věděl, proč dal jeho sluj zabezpečit tím kouzlem, jehož rozřešení je tady v tomto klíči!“
Eurist na něj bezvýrazně hleděl. Nenáviděl krále, tak jako všichni ostatní. Příčilo se mu ale uvěřit té bláznivé představě. ,,Dokaž to!“ vyzval ho chladně.
Relmand rychlým pohybem rozšrouboval klíč na dvě části. Zevnitř vypadl starý, ohořelý kus svitku, popsaný starodávnými runami. Relmand začal nahlas číst:
,,Ve sluji, skryta zraku hvězd,
leží stará, mocná síla
na rozhraní pěti cest
spící mocnost starobylá.
Vytrhne ji ze snění
až se kámen v zlato promění.
A když klíč se zobrazí,
drak nepřítele porazí.“
Eurist bezradně zavrtěl hlavou. ,,Co ta hádanka znamená?“
Vtom se za jejich dveřmi ozval nezřetelný hluk. Stále zesiloval jakoby se jeho původce blížil. Někdo tvrdě uhodil na dveře. ,,Vyjděte ven ve jménu krále!“
Eurist se vyděšeně obrátil na svého přítele. ,,Vojáci! Jak nás mohli vypátrat až sem?“
,,Asi stejně dobře jako mě do Farthu, řekl bych.“ Relmand se upřeně zadíval do Euristových modrých očí. ,,Budu tě potřebovat, Euriste. V té hádance se mluví o přeměně kamenu ve zlato a to ty přece dokážeš! Poslouchej, něco se mi už podařilo zjistit. Tím rozhraním pěti cest se myslí naše Dračí hora kousek odtud. Kdysi se tak jmenovala, protože jí procházely cesty do pěti království, proto se o tom v hádance tak mluví.“
Eurist přikývl. ,,Dračí sluj v Dračí hoře – to je logické.“
,,Pomůžeš mi tedy?“ Relmand se do něj vpíjel pohledem. Vojáci za dveřmi na ně doráželi stále hlasitěji.
Eurist odhodlaně přikývl.
,,Dobře. Pojď, musíme odtud pryč!“
V té chvíli dveře vydaly vrzavý zvuk a s ohlušujícím třeskotem se zřítily k zemi. Dovnitř se hnali vojáci. ,,Stůjte! Ve jménu krále!“
Relmand s Euristem však už mizeli druhým koncem místnosti pryč.
Černá dáma padla bílým střelcem. Stařec se pousmál.
Gydawen v sobě zadržoval vztek jako sopka žhavou lávu. V duchu se proklel za svou nepozornost. ,,Ten příběh je čím dál nudnější. Jak dlouho budou ještě utíkat, než je dostihnou a zabijou?“ bručel podrážděně. ,,Nemám rád elfy.“
Vtom mu oči blýskly nečekaným poznáním. Náhodou zahlédl drobný detail, který stařec zřejmě přehlédl. Byla to jen nepatrná skulina v jeho obraně, stačila ale na to, aby nemilosrdně zahájil protiútok.
Poslal svého střelce vpřed. ,,Šach,“ usmál se. ,,Můžeš pokračovat.“
Chodby, ve kterých se octli, nebyly ani zdaleka tak temné a zoufalé. Naopak. Ozařoval je jakýsi záhadný zdroj světla, vycházející odnikud a zároveň odevšad. Eurist přemýšlel, co mu nahánělo větší hrůzu; jestli temné chodby nebo tyto, zářící jako polední slunce.
Za nimi se nesly kroky jejich pronásledovatelů. V téměř pravidelných intervalech se vzdalovaly a zase přibližovaly, jako hlas dunivého bubnu.
Vtom se zastavili před dalšími dveřmi, velmi podobnými těm, které vedly do skrýše. Relmand je zkušenými pohyby prudce rozevřel. Octli se uzavřeni ve skále, v prostoru asi o dvaceti čtverečných metrech. Kamenné stěny se kolem nich chtivě svíraly jako spáry hladové šelmy kolem bezbranné kořisti.
,,Dělej! Proměň kámen ve zlato!“ vyzval Relmand Eurista.
Eurist se bezradně rozhlédl kolem. ,,Který kámen? Jsme ve skále, Relmande!“
,,To je jedno, musíš to zkusit!“ křikl na něj znovu.
Z druhé strany na ně začali dorážet vojáci.
Eurist si vyděšeně měřil celý prostor. Sluj by mohla být tady, naproti dveřím, pomyslel si. Dobrá, tak to zkusím. Proměň kámen ve zlato. Uf! Vždyť je to hračka!
Polil ho ledový pot, když si všiml, jak Relmand podpírá prohýbající se dveře. Otočil se zpět ke stěně. Zavřel oči. V duchu si představoval, jak se kámen mění ve zlato. Vnímal jeho třpyt, lesk, dokonce i povrch. Lehce přejel prsty po skále. Napjatě čekal, co se bude dít.
Nic se ale nestalo.
Gydawen jakoby nabral druhý dech. Každým dalším tahem rozdával šach, až starci nezbývalo nic jiného, než obětovat další a další figury.
Proč? Eurist zklamaně zaúpěl. Co udělal špatně? Chce přece jen proměnit kámen ve zlato, ne ho oživit! Zhluboka se nadechl a snažil se logicky uvažovat. Soustřeď se! Soustřeď se!
Vtom mu probleskla hlavou správná odpověď. “Při přeměně věci nemůžeme změnit její podstatu, pouze ji můžeme skrýt nebo zdůraznit“. Pousmál se. Přece jen má cenu učit se nazpaměť poučky.
Zavřel oči. Snažil se nevnímat hluk za sebou a znovu si představoval kámen měnící se ve zlato. Tentokrát však do té představy vložil i něco nového. Když tu trpaslíci razili tunely, našli zlato. Doufejme, že tu po nich ještě něco zbylo.
Krůpěje potu mu vyrazily na čele, když přejel rukou po nehybné stěně. Otevřel oči. Kámen se zavlnil. Eurist se usmál. Nepoddajná skála se začala chovat jako voda. Pomalu ale jistě začaly vyplouvat na povrch tenoučké žilky drahého kovu, pokrývající stále větší část stěny. Po mučivě dlouhé chvíli se na ní objevila lesklá skvrna, zaplňující zhruba jeden čtverečný metr. Trpaslíci pracovali opravdu důkladně. Proč se ale nic neděje?
,,Euriste!“ zaskučel Relmand. ,,Jak dlouho ti to bude ještě trvat?“
Eurist si bezradně změřil své dílo. Vybral si snad špatnou stěnu? Ne, to ne. Jen něco přehlédl. Něco tak drobného a nenápadného, přece důležitého. Kousl se do rtu.
Náhle si na něco vzpomněl. “A když klíč se zobrazí, drak nepřítele porazí“ zněly poslední dva verše hádanky.
S co největší přesností se snažil vybavit si klíč, který mu Relmand ukázal. Podržel si ten obraz v mysli a prsty provedl rychlé gesto.
Neforemná skvrna se začala přeskupovat do určitého tvaru. Trvalo to ale příliš dlouho. Dveře se rozrazily a dovnitř vpadla horda vojáků. Relmand vytasil meč a postavil se jim na odpor. Kov řinčel o kov, jak se jejich čepele srážely ve vražedné sérii úderů.
Eurist se znovu zaměřil na svůj úkol. Klíč! zajásal. Je to ten klíč!
Gydawen se úlekem narovnal na židli. Zrovna, když si myslel, že má vítězství na dosah, ten stařík musí vymyslet něco takového! Bílá dáma srazila černou věž k zemi, čímž se jí odkryl nechráněný prostor přímo na krále.
,,Šach,“ pronesl stařec spokojeně.
Gydawen zatnul ruce v pěst. Nezbývalo, než obětovat další věž.
Vzduch se naplnil ohlušujícím řevem. Stromy se zachvěly strachy a balvany se řítily dolů ze skály. S oslepující září se v paprscích slunce zaleskly zlaté šupiny. Probleskly jasnou oblohou jako nová naděje a snesly se přímo k zemi. Drakův hněv dopadal tam, kde to bylo nezbytně nutné. Bořil marnivou pýchu krutého krále a spolu s jeho padajícími paláci se počínala nová éra bez krutovlády.
Eurist stál nehnutě na vrcholku hory a vítr si pohrával s jeho vlasy. Pronikavé modré oči ještě naposledy shlédly okolí, a potom se rozplynul v obláčku zlatavého dýmu.
Gydawen vztekle vyskočil ze židle. ,,Stráže!“
Klapot okovaných bot se brzy roznášel po chodbách. Dveře se prudce otevřely.
Stařec se opřel o svou hůl a ztuhle se postavil na nohy. Předtím však ještě stačil přemístit bílou figurku po šachovnici. Postoupil několik kroků ke dveřím, když tu se náhle zastavil a nevěřícně zakroutil hlavou. ,,Ach, Gydawene. Copak jsi nic nepochopil?“
A potom se rozplynul v obláčku zlatavého dýmu.
Mat.
|