Jak jsem se stal nájemným vrahem,

aneb zpověď 100%-ního smolaře

Hned na úvod by se jistě slušelo zdůraznit, že jsem v životě žádného člověka nezabil a nehodlám tuto skutečnost měnit (nechci, aby došlo k dalším nedorozuměním). Přesto jsem platil v celém podsvětí za největší žijící legendu mezi nájemnými vrahy. Vydobyl jsem si úctu a obdiv nejenom

u všech zabijáckých es (jakými bezesporu byli např. ukecaný Jack Rozpravovač nebo šílený úleťák a spartakiádní vrah Sokol), ale i hlava většiny tehdy ještě existujících gangů, Ali Kapoune mi zobal z ruky. Měl mě v oblibě i v adresáři. Čas od času riskoval svůj život tím, že mě pozval na oběd.

Chtěl si tím zkrátka udržet moji přízeň.

Popravdě řečeno, nejsem zas až takový „bouchač“, jak by se mohlo zdát.

Moje vyzáblá postava, menší vzrůst, tichý bojácný hlásek, třes v rukou, prořídlé vlasy a nohy do „X“ vždy dokázaly vzbudit nanejvýš výsměch, nebo v lepším případě soucit.

Otce ani matku jsem nikdy nepoznal. Matka zemřela při porodu. Prý bývala prostitutkou, čímž jakákoliv naděje na nalezení otce mizí v nekonečném zástupu hospodských povalečů.

Na rovinu. Kdo by stál o takové rodiče? A tak jsem naštěstí vyrůstal v dětských domovech. Některé lehly popelem, jiné rozmetalo tornádo, další zbořilo zemětřesení. Poslední, z kterého mě vykopli pro moji plnoletost, zavřeli zároveň s jeho ředitelem.

Ocitl jsem se tedy na ulici, kde velice rychlé zadlužení nesprávným lidem není ničím neobvyklým. Vyhrožovali mi zabitím. Z čirého zoufalství jsem si za poslední(půjčené) drobné podal inzerát v tamním bulvárním plátku ŠQUÁR. Zněl takto: „Nájemný vr. Inf. v r.“ .

Na víc písmenek mi nevyšly peníze.

Jako první si mě chtěli najmout ti, co jsem jim dlužil. Měli pádný argument. Když se zabiju sám, tak honorář za “vraždu“ pokryje dlužnou částku. Samozřejmě, že si ze mě dělali legraci, ale za svůj život jsem si už zvykl na ledasco, takže jsem pomalu začínal zvažovat jejich nabídku.

Druhý zákazník na sebe nenechal dlouho čekat. V redakci jsem si vyzvedl zalepenou béžovou obálku s následujícím obsahem: fotka starého muže, adresa, klíče od bytu, lístek s podrobnostmi

a tučná záloha.(Nesnáším tyhle obálky. Když je chce člověk zalepit, musí olíznout jejich okraj, který chutná jako sušení slimáci. Fuj!)

Oběť jsem sledoval podle instrukcí dva dny. Druhý den mělo dojít k vraždě. Jen při pomyšlení

na něco tak odporného se mi rozkmitaly kolena jako ocelová ladička při zemětřesení v japonsku

a žaludek se stáhl do velikosti ping-pongového míčku. Stál jsem jen pár metrů od hlavních dveří

a čekal na dvě věci. Až se setmí a stařík se vrátí z tanečních pro velmi mírně pokročilé důchodce(tak to stálo na lístku s instrukcemi). V levé kapse manžestrové bundy jsem žmoulal klíče od jeho bytu jako talisman a v pravé trochu zakřivený kuchyňský nůž, se šupinkami rzi na povrchu, zakoupený ve zlevněnce(většina zálohy padla na splacení dluhu...dozvěděl jsem se, že je na nemalé úroky-což mi samozřejmě ti lichváři “zapoměli“ říct předem).

Celou dobu ve mě hlodalo svědomí, jako myš drát pod proudem.

Stařík probalancoval kolem mě rádobytanečním krokem v “rytmu“ písně, která zněla naštěstí jen

v jeho hlavě. Usmál se mým směrem. Jakoby celou dobu věděl, že tam na něj čekám, což mě dost vyděsilo. Několika málo, více či méně zdařilými pokusy o taneční kreace, se ztratil ve vchodových dveřích činžovního domu. Teď už jen počkat, až se rozsvítí světlo ve čtvrtém patře a jde se na věc.

Půlhodina pryč a nic. Možná se stavil u sousedů na kafe.

Druhá půlhodina- všimla si mě tlustá ženská z přízemí.

Uplynuly další dvě půlhodiny a pořád nic.

Usnul jsem.

Probudilo mě houkání sanitky. Když jsem přišel blíž, abych zjistil, co se děje, vezli na nosítkách

moji oběť. Nevěřil jsem vlastním očím. „Ježíši Kriste, co se mu stalóóó? Co se mu stalóóó chudáčkovi starýmu?“, ječela tlustá ženská z přízemí v noční košili(možná domovnice?). „Zemřel na infarkt. Znáte někoho z jeho rodiny?“, ptal se pro změnu saniťák stručně monotóním hlasem.

Domovnice po mě vrhala podezřelé pohledy, tak jsem raději nenápadně zmizel.

Zbytek peněz už jsem nikdy neviděl. Dodnes mi to vrtá hlavou a tak trochu podezírám starce, že si mě najal on sám. I když, přiznám se, souvislosti mi stále nějak unikají.

Nazítří jsem byl zatčen. Domovnice mě naprášila a dokonce proti mně svědčila i u soudu. Nevyčítám jí to, přecejenom jsem musel vypadat tu noc podezřeleji, než vegetarián v masně.

Nakonec mě pustily pro nedostatek důkazů.

V době mé nepřítomnosti lichváře odpravil Gang Spravedlivého Ortelu(tak si opravdu říkaly!), čímž byl můj problém se splácením dluhu vyřešen.

Noví zákazníci se jen hrnuli a já stoupal na žebříčku prestiže bezstarostně, jako by to ani nebyl žebřík, nýbrž eskalátor. Přes noc se ze mě stala hvězda v čistém a spolehlivém zabíjení a časem

si mě začali najímat vysoce postavení, vlivní muži. Pracoval jsem celosvětově a tvrdě.

Nezřídka to nešťastnou náhodou schytali i zaměstnavatelé.

FBY, KGD a Interpool mi přestali jít po krku, až když ztratily drtivou většinu svých nejlepších agentů. Nikdy jsem se nikoho z nich nedotkl ani prstem. Všechno to bylo velké nedorozumění, nehoda, nešťastná náhoda a mě se, jako vždy, nic nestalo. Už od malička jsem měl takový zvláštní pocit, že přitahuju potíže. Smetly všechny kolem, jen já zůstal pokaždé netknutý.

Věděl jsem, že se dostanu do nebe, čistý jako okvětní plátek lilie. Nepochyboval jsem o tom.

Epilog I:

Dnes je mi 147 let a na nebe kašlu! Život mě už dávno omrzel a pořád ne a ne zhebnout!

Pokoušel jsem se zabít, avšak marně.

Všechny možné způsoby sebevraždy, ať už zaručené nebo ty méně zaručenější, vždycky „náhodou“ selhaly. Jsem poslední člověk na téhle zemi, kterého nedokážu zabít!

Epilog II:

Pojídám kyanidové kapsle jako bonbóny, sepisuji tuhle zpověď a přemýšlím o svém prokletí.

Nebo je to dar?