Podpražcové rozjímání

Krajina se míhá za okny

jak zpomalený film bratří,

co promítali v Praze prvně vedle hospody U štiky

a vůbec nevěděli, jestli někdo vlastně příjde,

koleje si prozpěvují pocvakem

ocelové staccato

„Stálo prase na terase,

včera jsi chtěl, dneska zase“…

Sedím v jídelním voze jako král,

vprostřed  klapotu kolejí

přenádherně sám,

vlevo chrámově obnažené Srbsko,

pocukrované výkusy uhlodaných skal,

Máchovy, jak by se třeba dneska řeklo,

samoty kdysi ráj,

vpravo snivý básník sám

s lahví červeného jambu, prodírá se

křovinami lásek a těch pravých

a zatím nenalezených slov Máje

ve  hnědavě měnivý podzimní zmar,

jde se mu lehce,

výjimečně totiž zase nespal,

celou noc se miloval a pil a psal,

ráno ji vyhodil i s papíry poznámek,

strofy měnil v kuličky a pouštěl je znaveně

jako malé parníčky po proudu do Berounky

a najednou, těsně před svítáním tu báseň

konečně od kotníku plaše poodhalil,

bolelo ho u srce

a rozhodl se, že večer půjde zase za ní,

vždyť je tak strašná, že bez ní

je to k uzoufání…

Skoro vlétáme na planinu,

všude kolem sviští oři

se sedmihlavými lichokopytníky pod kapotou

a Lhotákovy barevné balóny se boulovitě

a tiše jako zrada slétávají

na rej kulatých a

ňadernatých,

netočej se tu tramvaje,

tak se neptej a nalej…

Povívají něžně listy ze závěru divadelní hry Freuedova přítele,

Krajina – duše širá

Povívají mezi kolejištěm Smíchova a dolétají jenom

k těm méně fotbalových duším,

doktore podejte mi tu knihu s názvem

„Jak se chovati nenápadně ve velkém městě“

a taky ty velké mosazné mozkové kleště

a kružidlo a vodováhu.

Povívají theze vprostřed listí

a pro davy nejsou nezbytné,

možná dovanou až ke kapličce,

co dal kdysi, ještě tenkrát Sobě národ…

a doktore Freude,

buďte tak laskav a dolejte mi ještě

plnou čísi,tak jako tenkrát…