Chodil vždy s kloboukem v ruce

Nehledám, ale tiše naslouchám rytmu naděje. (Heda Bartíková)

Jeho jméno nikdo neznal.Nebylo důležité, neboť všichni byli předsvědčeni, že on není také. Život kolem něho ubíhal, vteřiny na pomyslných hodinách jeho života tikali v rytmu jeho srdce a on to nezpozoroval.Zklamanému člověku protoče přes prsty hodně vody a on není schopen sevřít prsty k sobě a napít se plnými doušky.Jako každý den se šel projít na náměstí. Ucítil blížící se zimu a zasněně pozoroval zasněženou kapličku na konci náměstí. Sněhové vločky mu padali na zdviženou tvář k nebi a on si to vychutnával. O chvílí později se zděsil a podíval se na svou pravou ruku a zkontroloval svůj černý klobouk. Oprášil ho od vloček a spokojeně se vydal ke kapličce. Chodil pomalým a klidným krokem.Každý den muselo kolem něho projít nejméně tucet lidí.Nikdo,ani jeden z nich si nevšiml jeho děsu v očích.Proč ho tam měl?Stala se mu nějaká osudová nehoda?Byl sklamán tímto světem?Nikdo nezná odpověď. Nikdo po ní nepátrá. Každý člověk má své problémy,svůj určitý svět,nevidí utrpení druhých.

Příchodem každého nového člověka se svět znovu rodí k naději.Zasmál se nad touto větou,když se blížil ke konci náměstí.Jak absorudní se mu zdála v tu chvíli.Lidstvo je stádo a stádem zůstane. Je to jeho uděl, jeho nechtěný ůčel.Když se podíval před sebe uviděl červenovlasou holčičku. Zpomalil krok.Dívala se mu přímo do očí.Sebejistě a důvěřivě. Byl to pro něho šok.Tolik let neucítil něčí pohled na jeho tváři.Zastavila se a něco mu říkala.Neslyšel ji.Chtěl,jak moc ji chtěl něco říct.Byla nádherná.Ztělesnění něhy.Zastavila se a něco šeptala.Možná křičela,ale on to nerozeznal.Rozbrečel se,křičel.Křičel jak nejvíc to šlo.Nevnímal okolí,nevnímal nic. Najednou uslyšel ticho,jako kdyby se čas zastavil.On se rozhlížel kolem sebe.Vše bylo spomaleno.Cítil její tlukot srdce.Nejdříve slabě,ale postupně začal navyšovat.Ona se stále na něho dívala.Nehýbala se,jenom se ji chvěla ústa.

Když doběhl ke kapličce,byla už tma.Nechápal to.Potichu zatáhl za kliku a masivní dveře zaskřípaly.Čekal, že uvnitř kapličky bude oltář a sochy andělu.Mýlil se.Když za sebou zařvel dveře a otočil se uviděl obrovskou louku.Nebe bylo poseto hvězdami.Cítil nepopsatelnou atmosféru.Procházel se po louce. Konečkami levé ruky , hladil trávu a uvědomil si,že ta krásná holčička z náměstí je jeho dcera.Usmál se.Já mám dceru.To je krásny pocit.Zasmál se. Řval smíchy.Došel na konec louky, kde stál náhrobek.Byl pokřívený starý,leč bylo čitelné písmo na něm psané.Zohnul se a přečet nápis.Matka a dcera . Zahynuly dne 25.11.2000 . Budete vždy zakořeněné v mém srdci . Váš milující otec a manžel. Poklekl a vzpomněl si.Probudilo se v něm tisíce emocí.Vzpomínal si na den,kdy šel vyprovodit svou dceru a manželku před dům,aby jim popřál pěkný den. Jeho manželka jela do práce a předtím měla zavést svou dceru do školy.Mával jim když se mu jejich auto ztratilo z dohledu.Bylo to naposledy co je viděl.V den pohřu necítil nic.Díval se na mrtvá těla svých nejbližších,podával si ruku s rodinou a přátely,ale nechtěl je vidět.

V ten den měl na sobě černý oblek a neustále měl na srdci přitisknutý klobouk.Od té doby si klobouk nesundal.Možná důkaz,že je neustále miluje..Nebo jen proto,že mu to přípomíná,že už nemá pro co žít?Zdá se to nesmyslé? Neměl by v tom nikdo hledat smyl.Možná ani neexistuje.

Cítil klid a úlevu.Nesmírné uklidňující blaho.Lehl si na jejich hrob a usnul.Černý klobouk měl v pravé ruce a přitisknutý k tělu.Možná se už neprobudí.Nehledám, ale tiše naslouchám rytmu naděje.Co tento muž přestal hledat.Své ztracené štěstí?Nebo novou lásku?Lidskou hodnotu bytí?A není to jedno? Podívejme se na svůj příběh.Nehodnoťme ho ani jiné,ale zhodnoťme svůj smysl pro to , pro co hodláme žít.Protože každý z nás může ucítít hořkou chuť černého klobouku.