EXPERIMENT
Chladný vzduch se mi usadil v obličeji. Drkotal jsem přerušovaně zuby a z úst vypouštěl dým.
„Ještě pár minut vydrž,“ říkal jsem si. Tělo přece nemůže vydržet tak dlouho. Jen chvíli a plícní stěny přimrznou jedna k druhé, už se nerozdělí a tělo to vzdá.
Nad jedinými dveřmi svítilo bílé světlo s červeným nápisem EVA. Z druhé strany dveří mě pozorovala, moje Eva.
„Miluji tě, miluji tě,“ odezíral jsem skrz sklo dveří. Donutil jsem se postavit a dojít ke dveřím. Ve škvíře pod dveřmi byla natažená tlustá deka, kterou nám tady dali. Jedna deka, jedna záchrana. „Parchanti.“ Eva se celá třásla. „Vezmi si ji, prosím.“
Můj zoufalý pohled ji už nedonutí ani vstát. Sakra, proč se nezachránila? Proč? Bože, ty parchante!
Od obličeje jí dosud vycházel stříbrný dým, žila. Řasy zatuhlé v jeden kus ledu, na lících lesklé cestičky slz.
„Lásko, proč ti to provedli? Bože, ty parchante!“
Další výdech, jeden z jejích posledních, cítil jsem to.
„Parchant, parchant,“ klekám na chladnou podlahu a držím svou polovinu deky.
„Bez ni ne, bez ni né!“ Nemůžu řvát, ale uvnitř vřeštím. Už nedýchá. Sedí a nepohybuje se, bílou tvář pokrytou mrazivou vrstvou. Viděl jsem, jak naposled vydechla, a už ne, bez ni ne - podsunul jsem deku do Eviny místnosti. „Bez ni ne.“
Do místnosti EVA vešel on. V chlupatém obleku s výrazem dychtivosti. Narazil na větší chlad než očekával. Jakoby na tomhle místě zamrzl čas i prostor, v jednom okamžiku jakoby spatřil celý vesmíru. Nepatrně se mohlo zdát, že pokrucuje hlavou, ale pak přešel k sedící ženě a zblízka si ji prohlížel, už neměl žádný výraz, ale přemýšlel, jak skvělého výsledku dnes dosáhl.
„Eva, první, který neselhal. První svého druhu.“ Otočil se ke skleněným dveřím, za nimiž seděl Adam, deku podsunutou na Evinu stranu. „V čempak lpí tvá dokonalost? Prozraď.“
Popošel a odblokoval průchod. Adam byl oproti Evě prototyp se čtyřmi stupni spiritu navíc, jednalo se o toho nejdokonalejšího tvora zdejšího ekosystému. Celková životnost tohoto biologického stroje byla odhadována na 40 generačních jednotek. Při zvýšeném vysazení však hodnota logaritmicky atakovala k nekonečnu. Regulační genetické vzorce zapříčiňovaly okamžitou regulaci kusů při dosažení vyššího stupně lesinektace, ovšem logické vzory pod regul nespadaly, což vyvolávalo u všech přihlížejících značné znepokojení.
„Dáme si to tedy znovu?“ Hleděl na Adama a srovnával svou ruku s pětiprstou variantou tohoto prototypu. Měla jisté nevýhody a spousty omezení, které by se daly bez problémů obejít. Z chlupů vylezlo chapadlo a imitovalo tvar končetiny. Hlava se zdála být po tomto experimentu nepoškozená, nebude se muset před další zkouškou opravovat.
„Než začneme s deportací, budeme vědět vše potřebné, naprosto vše,“ chlupy na těle se začaly třepotat. Hleděl ze svých černých očí do Adamových. Zdály se nekonečné. Věděl, že poslední, co spatřily, byl příslušník opačného pohlaví. Měl to obtisknuté v mimice, v tom skelném, zmrazeném zakončení svých nervů.
„Co je to?“ Mrkl, překonal smrt, ano, ten tvor mrkl. Zdálo se mu, že víčka prototypu Adam se na okamžik pohnuly. Ta hloubka jeho očí, neviditelné možnosti. Třas chlupů vydával po místnosti vysoký tón, jenž dál rezonoval. „Je to neuvěřitelný kousek., škoda, že moc nevydrží.“
Adam se podíval do něčeho, co mu na příšeře vzdáleně připomínalo oči. V uších se mu usídlil neutuchající pískot. Zkusil pomaličku sevřít dlaň. Znovu. Ještě jednou. Vrátil se mu cit.
Příšera zpozorněla. Přiblížila se. Její dech teď prudce narážel na Adamovy smysly, co to bylo za zápach? Druhá dlaň je v pořádku.
Ještě chvíli si mě prohlížej, ještě chvíli, dokud máš čím, ty parchante!
|