Padnutí

   Poklesl jsem.

   Nestalo se tak nijak nárazově. Nebyl to důsledek žádného zlomového životního okamžiku. Tuhletu chvíli každý jaksi očekával, ač navenek deklaroval, že je to v podstatě otázka vzdálené abstraktní budoucnosti a ono vlastně nemá moc smysl lámat si s tím hlavu, protože tenhle supr momentální stav ještě nějaký ten pátek potrvá. Koneckonců, ostatní skončí stejně, a nějak závratně dlouho to trvat nebude. Nepočítám, samozřejmě, ty kteří padli přede mnou.

   Neklesl jsem ihned. Nejsem zralá hruška. Snižoval jsem se k bodu nula - ke dni - zlehka, nepříliš závratnou rychlostí, v podstatě v klidu a rozhodně nikterak hystericky. Klesal jsem pozvolna a nepravidelně. Občas se dokonce zdálo, že mám vzestupnou tendenci, že stoupnu znovu na původní úroveň a zase bude dobře. Přiznávám, nechal jsem se tímto pocitem ovívat, ačkoli jsem v tato občasná optimistická stoupání nevkládal minimální naděje.

   Jsem padlým andělem a klesání je od nynějška můj osud. Moje - vzhledem k dosavadnímu plynulému vývoji, nikterak překotnému - přirozenost, smím-li to tak nazvat.

   Tak jako bylo pochopitelně očekáváno mé poklesnutí, byl logicky předjímán i můj dopad. Dopad je nepřesný výraz, protože jak jsem již poznamenal, nejsem zralá či jiná hruška a slovo "dopad" trošku indikuje, že bych snad měl udělat udělat jakési "žuch". Dovolím si to nazvat lehkým přistáním. Vskutku, usedl jsem poměrně elegantně.

   Ať to však nazveme jakkoli, jsem na dně. To není projev žádné hluboké deprese. Dno je - věřte či ne - trefným vyjádřením mé současné společenské pozice. Objektivní. Jsem stařec, ale nemám důvod k nostalgii. Upadne celý rod, ale nová generace povstane. Zákonnitost pravidelného cyklu.

   Jsem suchým listem

                ***

   To není metafora. Jsem suchým listem, spadnuvším z větve, ni vesel, ni - nutno podotknout - nikterak smuten. Ležím u kmene svého stromu. Na holé půdě, na kterou jsem vždy pohlížel poněkud svrchu. Jsem dědek a mám už dost zažito. Žíly v mém těle přestávají plnit svou funkci.

   Kornatím.

   Jsem žlutohnědý a s druhy, jež mají stejný úděl, hraji všemi barvami.

   Jsem list a měsíc je listopad, tudíž jen úplný blb by se mohl upřímně domnívat, že nakonec nepadnu. Mou pozici na dně bych nazval logickým vyústěním přirozeného řádu věcí. Přirozeného. Přirozeně opadáme - cyklus co cyklus - konec a spadnutí je cyklu nedělitelnou součástí - má osobní nelibost je úplně nepodstatná.

   Sesychám. Díkbohu v tom nejsem sám. Na dohled mám pár těch, kteří jsou v totožné situaci. Ležíme odevzdaně a osobní mizérii nijak neřešíme. Spíše jen relaxujem a vnímáme vzduch. Vzdych tak typicky .. podzimní. jakoby si pro sebe broukal své "melancholic blues" a přitom nevydal ani hlásku a tvářil se nenápadně. My stejně podle jeho výrazu poznáme, co si to potichu zpívá. Většina těch, které vidím, je z mého stromu. Pamatuju si je z dřívějška. Vidím, ale i některé jiné. Dokonce i cizí rasy. Sesycháme.

   Kroutím se a praskám v důsledku vnějších sil a absence napájení vůlí stromu, která by ty síly kontrovala. Zírám vzhůru. Skrz korunu. A vidím oblohu. Nebe. Které není modré. Je převážně šedé. A takové všeljaké. Trochu se vrtí. Je takové. Vždyť víte.

   Den co den padají další. Jsou všude kolem mě. Vidím jich desítky. Jsou jich stovky. Jeden mi dopad na řapík. Jednoho se dotýkám svým levohorním dominantním výčnělkem. Nemluvíme. Ležím a zírám. A vidím padat dalšího. Nepadá ale nijak přímo, nijak překotně. Spíš jen tak pluje. A tančí. Vypadá, že se baví a občas stoupá a občas klesá rychleji. Je vlastně ve fázi úplné svobody. Dlouho nebyl a za chvíli zas nebude. Zmizel mi z dohledu, zase se vrátil, vznešeně dosedl a zakryl mi výhled.

   Pak párkrát přišla noc a párkrát za šedými mraky asi vyšlo slunko. Spíš jen rostoucím tlakem jsem vnímal další, tvořící na mně nové a nové vrstvy tlejícího listoví. Už ani nejsem moc list jako celek, rozpadám se a různé části promíchávám s částmi jiných. Vnímám, ale přestávám. Kornatím, usychám, žloutnu a hnědnu, utichám, přestávám, končím. Pod vrstvou dalších listů. Pod zuboženou korunou. Pod chabým cosi jako nebe. Které je šedé. A vůbec takové. Vždyť vy víte jaké..

...

...

...

...

...

-----------------

Testament: Zemřel jsem okamžikem upadnutí. Jak jsem vám jako neživá ex-součást nemyslící bytosti mohl sdělit své dojmy?