ZEMĚ - VZDUCH

 

 

 

 

 

 

Ona má v dlaních
vždycky tmu
kořeny zalité
v ledu

na Jeho konci
života
je slunce

 

 

 

 

Rozbil jsem jednu
z Tvých
hliněných figurek

přestala mluvit
a hřát

její prach
ve větru miluji

veliké železné srdce
jsem neuzvedl

 

 

 

 

vydechni  mraky
z nebe ven

provléknu koruny
dirkami hvězd

jazyk mám
spálený
k vodě a na kámen

dnes ráno
nesmíme
sníst další slunce

 

 

 

 

Zase jsi štěkala

Tvé ohně olizují
měsíc
každou noc

řeč z vody
není souvislá

a než budeš rozumět
sněhu

mohu jen
zafoukat
aby to nebolelo

 

 

 

 

(Dřeváčci)

 

A už dost!!!

stromy
jež označíš
se berou za ruce

a schází ze svahu
do míst
kde umírám nejrychleji

kameny
přiložené k uchu
němé praskají

a v moři
je tolik
dřevěných plaváčků

že ryby šumí
jako les

 

 

 

 

Makový květ
v oku motýla
nemá
kde složit barvu

zubaté kraje
našich těl
do sebe zapadají
sněhem

 

 

 

 

 (na Požárech)

 

  Napadl sníh

--tenká bílá vrstva--

  časová hranice
  nad níž v kamenech
  nebudou
  žádné stopy ohně

 

 

 

 

Jen 

jedno medvídě

přežije zimu

 

to bílé

se jménem po otci

je menší

 

z chycených ryb

vybírá

kosti a cín