Čínská váza

        V pokoji se šeřilo.Prach, který pokrýval nábytek, nebyl vidět.Prach i soumrak pomalu splývaly v jedno. Stařenka v kuchyni se snažila oplách-

nout dva krásné žluté porcelánové hrnečky na čaj.Čekala vzácnou návště-

vu, tak vzácnou jako byla její vzácná čínská váza, která stála v rohu pokoje.Celý život snila o tom, že se dozví o životě velké básnířky, který byl vepsán na povrchu vázy staročínským písmem z 10.století.

        V 8 hodin měl zazvonit on, znalec,který sem vážil cestu z provincie Če-tiang, aby odkryl tajemství, které přetrvalo přes deset století.Stříbrné lžičky, které jí zbyly z výbavy a které vždycky při těchto příležitostech měla na stole, už tam ležely.

        Ozval se zvonek a stařenka oblečená jako elegantní dáma otevřela

vstupní dveře svého apartmá.Byl to pan Kchu-lan, který se celý život zabýval záhadnými příběhy vepsanými na čínských vázách.

        To, jak vstoupil do předsíně,vypadalo jako obřad.před vázoupoklekl,

několikrát se jí uklonil, několikrát ji obešel, aby ji přivítal ze všech stran.

Potom rozbalil několik svitků ručního papíru, přikládal ho k váze a zase od

ní odstupoval, aby se přesvědčil, že typ písma odpovídá skutečně 10. století.Potřeboval se soustředit na práci, ale byl příliš rozrušen.

       Dovolil si tedy na chvíli sednout a popít čaj s hostitelkou, která ho

překvapila svojí kultivovanou čínštinou.Potom se ale hnedzase dal do práce.Pracoval horečnatě, vzrušeně a byl tak zaujatý prací, že ani nevnímal

hodiny, dny.Skoro nic nejedl, pil jen čínský čaj z krásných žlutých porcelánových hrnečků a míchal ho stříbrnou lžičkou.Kopíroval písmo z vázy na papír a snažil se doplnit jeho vybledlé chybějící tvary. Nezapisoval si překlad, ten si jenom pobrukoval jako písničku.Choval se jako opilý a taky opilý byl, byl opilý velkým štěstím vědce.

      Trvalo několik týdnů než prošel pečlivě text celé vázy, ale ten si stále jen pobrukoval.Stařenka byla stejně tak vzrušená jako čínský vědec, ikdyž stále ještě neznala příběh vepsaný na její vzácné váze.Dychtivě se ptala na každou řádku, co asi znamená, ale odpověď byla vepsaná do vázy a nebo jen vědcem pobrukovaná, ona se nedozvídala nic.Vědec jí nechtěl nic prozradit. Sám ale vypadal velmi spokojeně, často telefonoval a nářečím, kterému stařenka nerozuměla, něco někomu sděloval.

      Věděla,že nědělá dobře, nechtěla to ani udělat, ale bylo tosilnější než ona.Někdo jiný zani jednal, byl to její vnitřní jedovatý had, o kterém ani nevěděla.Tentokrát vylezl a chtěl uštknout.Vzpomněla si na svoji Siamskou

kočku, kterou zavřela po příchodu hosta do vedlejšího pokoje.Teď dveře do široka otevřela. Chlupy z koček, ze všeho živého chlupatého, vědec nesnášel, byl na ně alergický. Kočka se chovala přítulně a vědec opilý svým štěstím, nevnímal nebezpečí.

      Začal se dusit, klesl na kolena, oběma rukama svíral vázu, jakoby od ní

očekával záchranu, ale tam jeho záchrana neležela.

      Když se stařenka vrátila z nákupu, našla mrtvého vědce, který ležel ve

střepech čínské vázy.

      Vzácná čínská váza si odnesla svoje tajemství do hrobu a sní i čínský vědec.Stařenka byla spokojena. Nikdo nesměl vyluštit tajemství její starodávné vázy a neříct jí o něm. Nikdy nikdo a nikde na celém světě.