V dnešní době je velice populární říkat, že nějaký styl hudby je tzv. mrtvý. Kdybychom měli však brát všechna tato sdělení vážně, asi bychom museli v konečném důsledku celou širokou obec posluchačů rockové a popové muziky (včetně moderních elektronických stylů jako je např. house či jungle) nazvat nekrofily. Přesto návrat mnohými nemilovaných 80. let v loňském roce leckoho zaskočil. Minulá dekáda v oblasti popu však nebyla jenom rejdištěm velmistrů slaboduchých kolovrátkových hitů, kterými nás i nyní oblažují pánové Michal David nebo Dieter Bohlen.

Na tradice tzv. synthi-popových či novoromantických kapel, jakými byli kupř. Depeche Mode, OMD či The Human League, se již delší dobu snaží navázat německé duo Wolfsheim. Letos vydalo čtvrté řadové album Spectators, jehož singly už stačily sklidit poměrně velké úspěchy v německé hitparádě. Narozdíl od svých krajanů De/Vision se nesnaží tolik modernizovat svůj zvuk směrem k současné taneční scéně, nicméně většinou lze rozpoznat podle rytmiky, že máme před sebou dílko stvořené na samém sklonku tisíciletí. V každém případě si tato bandička spíše libuje v náladotvorných plochách, naštěstí však při tom jejich skladby neztrácejí tah, jako se to stávalo u sentimentálních balad českobudějovického Oceánu. Spíše neprogresivní použití analogových syntezátorů připomene anglickou formaci Erasure, jiné momenty zase Depeche Mode. Celkově lze však říct, že Wolfsheim jsou docela svébytnou formací, k čemuž podobně jako u Alphaville pohříchu přispívá i germánský přízvuk zpěvu nebo vůbec styl frázování. Na druhou stranu je ale z jejich názvu i z toho, že jedna skladba je nazpívána v jejich mateřštině (Künstliche Welte), zjevné, že zemi svého původu rozhodně nezapírají.

Nejenom těm, kteří se kdysi nechali unést módou tzv. nových romantiků, lze toto album obdivovatelů našeho "Antona Dvoraka", i když s výhradami doporučit.