včera umyté nádobí bylo pocákané skvrnkami od vysypaného čaje, každé nádobí je vždycky aspoň trochu od něčeho pocákané; vytvořit čistý symbol není jednoduché, je to dokonce velmi těžké, ovšem není důležité, kolik čistoty mu chybí, důležité je to, co jest viditelné, závěrečné opravy; o kolik vteřin se podaří rozevřít falešný úhel, pokud jsme se poněkud vzdálili? - nakonec se podaří pocákaný talíř rozbít na několik menších talířů, u kterých menší znečištění nevadí, dokonce je žádoucí; nebylo by vhodné, aby někdo prohlásil: tento talíř je rozbitý, přitom nebyl vůbec používán, na smetišti vyhlíží velice čistě; to jsme se ale vzdálili... chtěl jsem mluvit o podstatných věcech: ve chvíli, kdy začneme mluvit o podstatném, začínáme zpravidla vždycky hned zpočátku mluvit o čemkoli naprosto nepodstatném, což ve chvíli, kdy něco chceme sdělit vážně, působí komicky; musíme nemilostná přiznání zabalit do celých knih, z nichž ale nejsou podstatné více než dvě tři stránky kdesi v poslední pětině; projevy o jakýchkoli vlastnostech v hladině střední míry musíme vystupňovat do extrémů, zamlčet, přimyslet a umístit jiné do absurdních podmínek, pak teprve se dočkáme žádoucích výsledků; pak můžeme čekat, že někoho přesvědčíme o něčem, co nic nevypovídá o nás; přehled postav knihy vůbec nevypovídá nic o počtu vnitřních osob autora; jenom si krátíme chvíli tím, že jim uvěříme, dokonce spisovateli uvěříme, že svým dílem něco myslel, že jeho postavy odrážely jeho pravdivý život, ale není tomu tak protože jeho život byl vždycky krásnější, ale v jiných místech, než jsme si mysleli, protože rád vzpomínal na chvíle, které mu vůbec nepřipadaly příjemné, když je prožíval; naopak příjemné chvíle vždycky připisoval jiným příčinám, než příčinám které jim předcházely, například pokud jsem teď přijel trolejbusem, a na zcela setmělé Císařské Vyhlídce jsem vystoupil u prosklené budky se svítící  reklamou na společnost, co dodává elektrický proud, a v ledovém větru s fotoaparátem u jednoho boku a omšelou béžovou kabelu na druhém boku jsem šel domů naplněný úzkostí z toho, že doma ještě nejsem; horizont na konci ulice, kde už začínají mihlavská pole, připomínal nazlátlý zubatý list pily, chvějící se zimou, kterou jsem se chvěl já; na zastávce jsem potkal známého s krosnou na zádech, když jsem ho oslovil, neusmál se, přestože se jindy vždy usmíval, kdy jsem ho potkal; mělo to něco znamenat? co nesl v té krosně? byly snad jeho předchozí mně věnované úsměvy přetvářka? pak jdu kolem dalšího stavení s předzahrádkou a sklepní garáží s věčně zvednutými vraty a tam sleduji našeho uličního drogového dealera a jeho hosty, jak nasedají do bílé tlučené lady a pak spořádaně po rychlé tiché domluvě kamsi sportovním stylem odjíždí; přemýšlím, kam jeli a jestli jsou to ničemové, nebo chudáci a jestli mě zabijí za to, že je každý den pozoruji a tak jdu a jak o tom myslím, tak už jsem doma, kde si vzpomínám, že původně jsem zde chtěl napsat podobenství o tom, jak jsem jednou seděl v mlýnku z pískovcových skal u ohně s pěti kamarády – protože, takový jsem pojal původně záměr, mohu poukázat na to, že už v takové malé vzpomínce je obsaženo nejméně pět lží, protože to přece nebyli tak docela kamarádi, přestože se tam daly najít rysy vztahu, pro který se někdy používá toto označení, nebylo to jednou a nebyl to také tak docela oheň, ale oheň to mohlo chvílemi připomínat a občas se vzhůru vznesl i cár dohořívajících papírů se stopami písma a nesmyslné interpunkce; a dále jsem na tom místě na ohlazených kládách stále neseděl jsem tam, seděl jsem jen chvílemi, převážně jsem kolem ohně z chladnoucích vzpomínek popocházel; z příjemně zabarveného popisu události lze nicméně vycítit, že jsem s nimi seděl rád, ale nebylo tomu tak docela, příjemná chvíle to mohla být jen ve chvíli, když jsem cítil něčí intenzívní blízkost a tu jsem cítil nepochybně málokdy – což lze v blízkosti pěti lidí uslyšet takřka neslyšitelné volání jednoho opravdového přítele? že jsem tedy snad stále sám?? – usmívám se při psaní, neboť když svítí slunce, nevycházím z domu dřív než za šera; světlo mě pohlcuje, teprve tma mě oživuje, dává mi možnost letět se po prázdných ulicích, rozletět se jako listy nepotřebných starých tiskopisů v domě, který právě prodávají a v němž návštěvníci v doprovodu realitního agenta nekoordinovaně otevírají okna a dveře v rozličných podlažích (chci podotknout, že osobně zastávám mínění, že co se mrtvých tisků týče, neexistují žádné, které by byly již dokonale vyhaslé a prázdné - podobně jako Mihlava je nyní tiskem pouze žhnoucím, není biblí v modrém plameni; není však mrtvá) ... Borovno je les, který praská, když se do něj v pravidelných intervalech opírá slunce, která pak umírá za zídkou hřbitova ve Vydřivsi, mezi stromy blyštícího se oka Borovnice ležím mezi stromy s knížkou, zapálím si, dokouřím, začnu usínat, chvíli usínám s knížkou v prstech, pak usnu, vzbudím se, je mi zima, nevím, co se dělo, vezmu knížku, hledám záložku, nemůžu ji najít, protože jsem si ji dal batohu, abych ji neztratil, sednu na kolo, vracím se domů, a takhle trávím čas... - a tímto konstatováním bych text odsoudil k záhubě, pokud by však Mihlava stála na nožkách podobných průzračným stonkům ledu; - můžu si vzít ten sýr v ledničce? zeptala se mě tenkým hláskem ta-žena-s-níž-bydlím, a když jsem přitakal, dodala: uklidíš si už lass-kavě ten bordel ze stolu?? už se tady nemám ani kde najíst!!! – slyšíte ten dozvuk, ten hall, to vlamující se ticho z dómu mé šeré hlavy? - a to jsou skleněné myší nohy Mihlavy; - a to máš zase z toho, že moc přemejšlíš, řekl mi velebný a respektovaný mystik, jak tak seděl s rozbitým krvácejícím obočím (neboť země byla toho dne velmi těžká a kmitala) v chaloupce z pražců za psacím strojem underwood, moc přemejšlíš, řekl mi; a já přemejšlel, jestli od něj stihnu vlak domů, a jako jsme pak meditovali a já přemejšlel, já přitom koukal, jak medituje on, jak vypadá a jestli má přitom zavřené oči a on je v tu chvíli otevřel; z přemíry přemejšlení začal jsem psát román jako východisko; kdybych si neudělal z románu vězení, nikdy bych ho nebyl schopen dopsat, kdybych si neudělal z vězení román, nikdy bych ho nemohl žít... a dáš mi přečíst aspoň jednu stránku? ptá se Tina a já že: samozřejmě že dám, proto to píšu, abych to někomu dal přečíst, je to svět podle Blažka; a je to příběh, ptá se mně, a já říkám si, že je to příběh bez pravidel příběhu, rozesychající se kláda, zbavená kůry, co ji teplo roztahuje a ona praská; do jejích mezer vkládám tmel slov a ty škvíry na pabouky se rozevírají víc a víc, ale kláda zázrakem drží pohromadě, až se zdá že je složená jen z klihu a šedých jemných pilin, které přechovávám v krabičce od sody bikarbony...