Není hezčího a příjemnějšího probuzení než dětský úsměv a rozzářená dětská očička. Amálka, která spinká od svého narození s námi v naší postýlce začala ovládat kouzelné umění probuzení již velmi brzy. Smát se učila pomalu, ale zato od prvního dne kdy přišla na ten svět venku.

Nejdříve to byl takový úsměv nesmělý. Úsměv vyvolaný spíše spasmatickými stahy svalů, než radostí z toho, že je něco krásné a veselé. Postupně se však naší holčičce začal ten její krásný výraz prodlužovat a prohlubovat a ze dne na den se dokázala smát déle a déle. Možná někteří „modří a zkušení“ namítnou, no to je toho, stejně o tom neví, je to podvědomá reakce. ALE VÍ! ANO VÍ!!! Amálka se totiž nesměje jen na maminku když jde bumbat, ale i po ránu, když otevře oči a podívá se na nás, nebo když přijdeme k postýlce a řekneme jí její oblíbený pozdrav. Směje se na tatínka, který si s ní povídá a směje se i když její oblíbený medvídek HOU přiletí najednou odnikud, vržen její neposednou ručičkou do prostoru.

Zkrátka a prostě, tvrdí-li Vám někdo, že se novorozenci neumějí smát, nevěřte mu, je to trouba.