12. ledna, 13 let po smrti Mudrce

            Ráno jsem zvracel. Je mi hrozně špatně. Pořád kašlu a třesou se mi ruce.

         Musím myslet na maminku, na svou drahou matku, jak se svíjí v ohni a nikdo ji nepomáhá. Možná ji právě bil. Možná, že na ni řval kvůli mně a ona se mě zastávala a pak… nemůžu o tom ani psát. Co teď budu dělat? Přede mnou se rozprostírá celý svět se vším, co může nabídnout, ale ani jedna věc mi nebude příjemná. Vše je zhořklé popelem mrtvých lidí.

         Kdyby tu tak byl Merlin. Bojím se, hrozně se bojím. Brzy po mně půjdou všichni čarodějové z okolí, stane se ze mě hledaný zločinec. Dítě, co zabilo své rodiče. Kvůli knihám! Kvůli pitomým knihám! Cožpak knihy taky nehoří? Knihy hoří dokonce lépe! Proč jsem jen nezapálil raději ty knihy?

         Je mi špatně. Takhle nesmím mluvit. Nikdo by neměl pálit knihy, moje matka mě nemilovala a Merlin je mrtev. Proč by jinak nepřišel dříve? Ten starej parchant už beztak leží někde v kanále s rozflákanou hlavou. Pchá, měl bych se smát jeho neštěstí, ale nějak by mi to nešlo od srdce.

         Všichni kolem mě umírají.

         Cesta je náročnější, než jsem si myslel. Dláždění už dávno někdo rozebral, zdejší lidé jsou jen zlodějští žebráci, kteří nemají na práci nic lepšího, než se poflakovat po okolí a okrádat poutníky, jež jsou dostatečně neopatrní, že si s sebou na cesty nevezmou ani hole, ani dýky. Má hůl kouzelníka před nimi vzbuzuje určitý respekt. Snad se mě neodváží dotknout.

         Stezka samotná vede napříč celým světem. Vede všemi zeměmi a všemi lidmi. Když po ní chodíte dostatečně dlouho, měli byste poznat celý svět a všechny lidi. A pochopitelně zmoudřet. Moudrost je hlavní cena za to, že absolvujete tuto zdlouhavou, trnitou cestu, na níž vás nečeká nic šťastného. Jen smrt, vztek, zpupnost a nenávist. Merlin ji prošel několikrát. Myslím, že se to odrazilo na jeho charakteru. Každý, kdo projde Starcovou stezkou skončí jako protivný, nenávistný dědek, takřka bez emocí a hlavně bez svědomí.

         Přidal jsem do kroku a slunce mě spalovalo svými ohnivými paprsky.

         13. února, 14 let po smrti Mudrce

         Včera jsem zahlédl něco mezi stromy. Poslední dobou mám dojem, že mě někdo sleduje. V hospodě se na mě vyptával nějaký muž vysoké postavy s černou bradkou a pak jsem si všiml, jak se za mnou ohlíží garda. Jeden by si byl myslel, že mě poznali. Vím, že kouzelníci z kláštera nezanechali svého pátrání. V létě jsem totiž jednoho viděl, jak zpovídá statkáře, u něhož jsem po dvě noci a přespával. Ale sedlákovi naštěstí umřel syn právě po zásahu kouzlem jednoho opilého čaroděje, takže zalhal a nechal mě utéct. Kdyby věděl, co všechno mu může Rada uložit za trest, asi by mluvil pravdu.

         A pak jsem včera mezi stromy uviděl mihnutí se tmavého roucha Potulného kouzelníka. Musím jim utéct. Nevědí, proč jsem to udělal. Nemůžou mě za to potrestat! Neudělal jsem to schválně! Neměl jsem na vybranou, nemohu se přece vzpírat Osudu.

         Nejsem vrah.

         Nemůžu být vrah.

         Tomu sám nemohu uvěřit.

15. dubna, 15 let po smrti Mudrce

            Už mě našli.

         Velemág Ariostat mě skutečně našel, když jsem pár dní vypomáhal v jedné čajovně. Řekl mi, že nemá cenu vzpírat se osudu a přitom se mu v září poledního slunce leskla jeho pleš. Řekl mi, že se musím připravit na všechno, protože náhoda přeje připraveným. Ariostat nebyl dobrý kouzelník. Nikdy pořádně nevěřil na Osud, mluvil o náhodě a bohové pro něj byla jedna velká neznámá, jíž není nutno řešit. Alespoň ne v tomto životě.

         Ne, Ariostat nebyl dobrý kouzelník, ale byl to dobrý člověk. Pečoval o mého předchůdce, Mudrce, a vzpomínal na ty dny, kdy starocha všichni opustili, aby se připravili na příchod Nového. Skončím i já úplně sám?

         Důvod, proč mě pustil, byly mé oči. Vyprávěl, že Mudrc patřil mezi tvrdé a neúprosné lidi. Na smrtelné posteli jako by se jeho tvrdost ještě prohloubila. Mluvil málo, avšak nyní nemluvil vůbec. Když něco chtěl, domlouval se mrknutím, pohledem nebo jen prostým kouzlem. V zimě dostal navrch horečku a nepřestál ji. V noci se potil a řval bolestí způsobenou nehoráznými křečemi ve svalech. Ariostat mu nosil své vlastní houně, ale bez umění pořádného felčara nic nesvedl. A jediný felčar, jež by mu mohl pomoci, se staral o moji matku, aby řádně porodila. Nemohli si dovolit ztratit nového i minulého starce zároveň. A přitom nikoho nenapadlo počítat s tím minulým. Když umíral a on jej držel za ruku, i přes tvrdá slova cítil jeho laskavost, díval se do těch modrých očí, zhasínajících očí a věděl, že Mudrc se jen celý život přetvařoval, aby jej Osud nespolkl.

         Napadá mne, jestli se přetvařuje i Merlin a jestli se dožije mé smrti, nebo jej budu pochovávat já? Už dlouho jsem se s ním neviděl a netuším, zda-li jej ještě vůbec kdy potkám. Byl bych řekl, že mi bude chybět, ale kdyby se k němu někdy tato slova donesla, napomenul by mě, že jsem směšný a pošetilý. “Ty jsi takový přecitlivělý hlupák, Starče. Nechoď za mnou s takovými pošetilostmi. Pamatuj si, city ne, city škodí! Jakmile se do hry jednou zapletou city, veškeré pečlivě vypracované životní jistoty se zhroutí a nadchází Veliká Změna. Na světě není nic horšího než změna vynucená city. Emoce jsou proti přírodě. Milují snad stromy? Povídá si Měsíc se Sluncem o tom, co budou dělat zítra večer? Nebuď směšný a pošetilý.“

         Dnes jsem se rozhodl pokračovat v cestě. Ariostat svede ostatní na falešnou stopu. Dodá mi tím asi týden času.

19. dubna, 15 let po smrti Mudrce

            Je mi hrozná zima. Asi čtyři dny jsem vůbec nic nejedl. Potřeboval bych napít, ale prokleli mě. Všechna voda v mých ústech vysychá. Chtěl bych se  vyspat, ale našli by mě a umučili k smrti. Vím to, viděl jsem to ve snu. Sny nikdy nelžou, sesílají nám je bohové a bohy je třeba poslouchat, protože oni jsou přímým nástrojem Osudu, toho nejkrutějšího a nejzlomyslnějšího. Bojuji neustále s potřebami svého těla, ale pomalu prohrávám. Nemůžu jej úplně ignorovat. Osud je neúprosný.

         Utíkám lesem, v dálce štěkají psi. Nějakým způsobem zachytili mou stoupu a už se jí nepustili. Už není úniku, teď mě zabijí. Nikdy se nestanu moudrým, neprojdu celou Starcovou cestou a už nikdy nepotkám Merlina.

         Schovávám se v kotlině starého dubu. Pokouším se jíst týden starý chléb, moc se mi to nedaří. Je tvrdý a rozpadá se mi pod rukama. Pouštím ho na zem, ruce se mi nekontrolovatelně třesoou. Pozoruji, ajk se k zemi snáší pomalý, líný lísteček, jenž doposud visel na tenké pavučince. Něco ji muselo přetrhnout. Kouzelnický zvěd! Je neviditelný, dal jsem se na zběsilý útěk, za mnou se ozývalo šustění rozhrabávaného listí. Píchá mě v boku, neodvratně zpomaluji, ohýbám se pod náporem krvavého kašle. Teď to přijde.

         Psi štěkají. Jak jen ti psi štěkají. Chtěl bych mít u sebe zase nějakou kočku.

         Uklouzl jsem.

         Jsou tady.

         Teď to přijde.

         Už to přišlo.

20. dubna, 15 let po smrti Mudrce

            „Starče Drávide Moudrý, za zneužití magie, matkovraždu, otcovraždu a vraždu dalších šesti lidí tě Rada odsoudila ke smrti upálením.“

         Rozsudek byl nevratný, stálý, neměnný, stálý jako sama smrt. Tyčili se nade mnou ve svých hnědých pláštích, mířili na mě svými holemi a báli se. Viděl jsem jim na očích, že se báli Kdo by jim to mohl zazlívat? Měli na to právo. Zabil jsem osm lidí. Proč bych nemohl zabít i je? Proč bych je nemohl zabít?

         Hole začaly pulzovat, jak do nich mágové pouštěli svou destruktivní sílu.

         „Prosím, já nechci…“ Nemohl jsem samou hrůzou mluvit. Nemohl.

         Vysmáli se mi do obličeje. Zrak se mi kalil vzrůstajícím světlem. Hlavice holí hořely oslnivou září.

         „Prosím, nemohu, nechci…“ Nedokázal jsem to ovládnout. Všechny odlepila exploze toho jasného světla, psi divoce zavyli, všude hořelo, dřevo praskalo, vytvářelo tím vlastní pohřební symfonii.

         Nezbylo nic, vůbec nic. Uprostřed lesa se rozléhá nová mýtina. Kouzelníci… čarodějové jsou mrtví. Všichni kolem mě umírají. Jsou mrtví. Úplně mrtví. Poslouchal  jsem u jejich prsou a vůbec nedýchali. Nedýchali, nemohli dýchat, hlavy byly… nebyly. Zmizely. Někam.

         Krev. Všude, všude samá krev. Asi jsem se pozvracel, nemůžu si vzpomenout. Bolí mě hlava. Možná pláču. Dokážu ještě plakat? Sedím, to mi stačí. Sedím a dívám se na ohořelé kořeny, na ohořelé větve, ohořelé psy a ohořelé ctihodné kmety, kteří pozbyli všech svých důstojenství.

         Odkudsi se krade smrt. Je vychytralá, plouží se zezadu, ale směje se příliš hlasitě, než abych ji neodhalil. Směje se skřehotavým smíchem. Směji se s ní. Je to zábavné. Nevěřili byste tomu, prostě si jde takhle po lese, nemůžu nic vypít, chápete to, ne? Prostě nemůžu nic vypít. A pak mě honí banda plesnivejch dědků s berlema chtějí mě zabít. Nedokážu se ubránit smíchu. Chechtám se z plna hrdla, nedokážu to zastavit. Když smrt odejde, předkloním se a brečím. Kropím mrtvou zem mrtvými slzami. Snad se mi podaří umřít nějakým přiměřeně rychlým způsobem.

         Snad dojdu smíření s vlastní šílenou myslí. Snad umřu a po smrti nebude nic. Musím plakat jako malá holka. Nejde to zastavit, nevidím na papír, ale několik stromů ještě hoří, poskytují dost světla. Inkoust se rozmazává pod návalem slz. Chci umřít. Musím umřít. Potřebuji se vyspat.

         Lehl jsem si na bok a hlavu si podepřel rukama. Možná si dám palec do pusy a budu předstírat, že jsem zase maličký dědeček a všechno je úplně v pořádku. Maminka mě přijde zkontrolovat, jestli už spím, Ariostat za mě odslouží večerní mši a Merlin mě možná dokonce políbí na dobrou noc, i když to nepřizná.

Všechno bude zase úplně v pořádku.

Všechno bude zase při starém.

Pak na mě začala kapat krev z jedné hlavy uchycené na nalomené větvi.

Kap, kap.

Kap, kap.

Kap, kap.

Sedí Stařec v rohu,

asi brečí, trochu.

Nehlesne ani nepípne,

asi brzo chcípne.

23. dubna, 15 let po smrti Mudrce

            Ležím na mokré zemi. Už mi je všechno jedno. Čekám na nebeský klid a smíření s Osudem. Pozoruji západ slunce nesměle prokmitávající mezi jednotlivými větvemi obalenými listovím a předčasnými květy těch perspektivnějších stromů a stromků.

         Pak je jenom tma. Jakékoliv město je odtud daleko, sem nedolehne rušivá záře pouličních lamp. Temnota vůkol sem tam propustí jen záblesk maličké hvězdičky. Jinak je tma. Tma a zima, ledová zima spalující všechny základy, všechny jistoty. Všechny jistoty.

         Včera jsem se přinutil uklidit ostatky kouzelníků. O kousek dál jsem sestavil pohřební hranici a zapálil ji. Snad to byl alespoň trochu důstojný pohřeb, na víc jsem se nezmohl. Hranice hořela asi dvě hodiny, pak prskala a nakonec zhasla docela. Dorážení větru stalo se prudším. Prochladl jsem. A kdy jsem naposledy něco jedl? Žízeň na mne neustále doráží, ale kletba trvá.

         Snažím se rozeznat, zda-li je stále pátek, nebo už sobota? Noc nebo den? Tady je taková tma. Tady svůj plášť rozprostřela smrt. Mile sena mě usmívá. Tady, na lesní mýtině, kde padla garda Rady, umřu a už se nenarodím. Nechci se znovu narodit, prožívat to utrpení stále znovu a znovu, už nechci, nepotřebuji je.

         Přeji si nebeský, duhový klid.

         „Starče, zvedni se, ty líná trosko.“ Někdo se mnou neurvale třese a já se chtě nechtě probouzím. Jsem jako omámený, nic už necítím, ani hlad, ani žízeň, ani život. Mírně pootevřu oči a hledím na vysokou postavu koupající se v bílém světle. Světlo, provází mě celý život  a sním vždy přichází smrt. Že by smrt byla takhle neurvalá?

„Řekl jsem, ať se zvedneš, nemám na tebe celý den. Jen si na skok odskočím a už tě honí půlka císařství. Vrátím se domů, najdu všechno ohořelé a nikdo mi nechce říct, co se stalo s tebou stalo. Nikde dům, nikde odpovědi a nikde žádná úcta ke stáří. Hrozně na tebe nadávali a dokonce i po mně začali řvát. Chápeš to, jen proto, že uhořelo pár nebetyčně zbytečných lidí s hned myslí, že jsem nějaká pakáž, a to jsem to ani nezapálil já. Pchá.“ Pak se ten světlonoš štěkavě zasmál. Onen smích byl natolik srdečný, až mu zaskočila slina a on se prudce rozkašlal.

         „Merline…“ odvážil jsem se zašeptat. Nemohl jsem tomu uvěřit. Leč nemohl to být nikdo jiný. Tyčil se nade mnou jako kdykoliv předtím. Stále zářil jako posel boží. Když jsem jej oslovil, s obzvláště dobře předstíraným zúpěním se posadil. Kolena mu přitom zapraštěla. Pohladil mě po vlasech, bělejších, než byly ty jeho.

         „Starče, nejdražší příteli. Pojď, pojď odsud. Tady nemůžeš zůstat, umřel bys žalem.“ Pohladil mě ještě jednou a já se mu vrhl do náručí. Plakal jsem a plakal, až jsem vyplakal moře hořkých slz. Merlin začal zpívat. Hlas měl pevný a hluboký. Zpíval píseň o muži, kterému zemřel jediný přítel a on šel až do samotného podsvětí, odkud vyprosil duši svého milovaného. Zpíval o východu slunce, o těch dvou mužích, kteří si byli bratry ze dvou matek. Když se dostával ke konci písně, zář ochabovala, zato se projasňoval jeho starý obličej, zvrásněný věkem, moudrostí a zdánlivou bezcitností.

„Proč mě odtud odvádíš, teď, když jsem byl na pokraji konečného smíření sám se sebou? Já nespasím tvůj svět, Merline, všechny jenom zabiju!“

„Špatní lidé mají špatný osud. To už je úděl lidí, oddávat se svému osudu. Pojď, pomůžu ti vstát.“ Jakmile se mi podařilo postavit, přivedl Merlin dva koně a my jsme odjeli pryč od mrtvých, pryč od světla, pryč od osudu.